Č. 1824.

Dávka ze zábav: 1. Až do vydání vládního nařízení ze dne 27. dubna 1922 č. 143 sb. platily na Moravě o vybírání obecní dávky ze zábav vl. nařízení ze dne 3. prosince 1920 č. 637 sb. a vyhláška presidenta zemské správy politické ze dne 29. prosince 1920 č. 165 z. z., pokud nepozbyly platnosti zákonem ze dne 12. srpna 1921 č. 329 sb. — 2. Z uvedených předpisů nelze odvoditi právní nárok na generelní osvobození od dávky podniků sloužících výhradně účelům vědeckým, vzdělávacím nebo vyučovacím. — 3. Za platnosti nařízení č. 637 sb. z r. 1920 a vyhlášky č. 165 mor. z. z. z r. 1920 nebyl zemský výbor oprávněn rozhodovati mimo pořad instanční o povinnosti k placení dávky v konkrétním případě (Morava).
(Nález ze dne 9. ledna 1923 č. 225.) Věc: Spolek »Sdružení peněžního úřednictva, odbor v Brně« a »Moravská Uranie, lidově vzdělávací spolek pro Moravu v Brně« (adv. Dr. Emil Kostka z Brna) proti moravskému zemskému výboru v Brně o dávku ze zábav.
Výrok: Stížnost »Sdružení peněžního úřednictva, odbor v Brně« do rozhodnutí moravského zemského výboru z 5. dubna 1921 č. —, dále stížnost »Moravské Uranie, lidově vzdělávacího spolku pro Moravu« do rozhodnutí téhož úřadu ze dne 19. listopadu 1921 č. — zamítají se jako bezdůvodné. Naříkané výnosy téhož úřadu z 8. října 1921 č. — 4. března 1922 č. — a. — a z 22. dubna 1922 č. zrušují se pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutími z 5. dubna 1921 č. — a z 19. listopadu 1921 č. — zamítl moravský zemský výbor žádosti jednak »Sdružení peněžního úřednictva, odbor Brno«, jednak »Moravské Uranie, lidově vzdělávacího spolku pro Moravu« o všeobecné potvrzení ve smyslu § 2 vyhlášky presidenta zemské správy politické na Moravě z 29. prosince 1920 č. 165 z. z., že veškeré podniky těchto spolků sproštěny jsou dávky ze zábav. Z dalších naříkaných rozhodnutí zamítají rozhodnutí z 8. října 1921 č. — žádost spolku »Sdružení peněžního úřednictva, odbor v Brně«, zbývající pak žádosti spolku »Moravská Uranie«, aby osvobozeny byly od dávky ze zábav určité konkrétní podniky (přednášky a koncerty) spolků těch.
Nss uvažoval o stížnostech ve věci podaných takto:
V odpor vzaté výnosy moravského zemského výboru opírají se jednak o vládní nařízení z 3. prosince 1920 č. 637 sb., jednak o vyhlášku presidenta zemské správy politické na Moravě z 29. prosince 1920 č. 165 z. z., kterou v dohodě s moravským zemským výborem byly uveřejněny předpisy k provedení onoho vládního nařízení (§ 18).
Podotknouti jest k tomu, že vybírání dávky ze zábav v obcích upraveno bylo zákonem z 12. srpna 1921 č. 329 sb., jenž vstoupil v platnost 1. října 1921 a jenž v § 59 stanovil, že obce a města s právem municipálním mohou nadále vybírati dosud povolené dávky, pokud vláda neustanoví jinak. V § 37 v souvislosti s § 35 dáno jest vládě zmocnění, aby také pro vybírání dávky ze zábav vydala jednotný řád; to se stalo vládním nařízením ze 27. dubna 1922 č. 143 sb. tedy teprve po vydání naříkaných výnosů. Až do vydání toho řádu sluší ve vládním nařízení z 3. prosince 1920 a příslušné vyhlášce presidenta zemské správy politické spatřovat normy, jimiž bylo se říditi při vyměřování a vybírání dávky ze zábav na Moravě, pokud ovšem nebyly v odporu se zákonem z 12. srpna 1921 č. 329 sb. a tudíž jím nepozbyly platnosti.
Vládní nařízení z 3. prosince 1920 i uvedená vyhláška a rovněž i zákon z 12. srpna 1921 uznávají za úřad, jenž povolán jest, aby jako první stolice ve věcech dávky té činil opatření a vydával rozhodnutí, městskou radu resp. městské zastupitelstvo neb obecního starostu, nadřízeným orgánům samosprávným přikazují pak rozhodování o odvoláních podaných z rozhodnutí stolice první (§§ 4, 7, 16 vlád. nař. č. 637/1920; čl. 2., odst. 8., čl. 3., čl. 4., odst. 7., 8. a 9., čl. 5., 6., 7., 10. vyhlášky presidenta moravské zemské správy politické, § 44 zák. č. 329/21.). V daném případě vydány byly nař. výnosy zemským výborem jako stolicí jedinou.
Ustanovení, jež zemskému výboru vyhrazuje přímou ingerenci v otázce osvobození od dávky ze zábav, obsaženo jest v cit. vyhlášce presidenta zemské správy politické na Moravě v § 2, odst. 6; zní takto:
»Zemský výbor může podnikům, u nichž není pochybnosti, že slouží výlučně účelům vědeckým, vzdělávacím nebo vyučovacím, vydati o tom odvolatelně potvrzení; podniky, jež se vykáží obecní radě takovým potvrzením, nepodléhají dávce.«
Podle souvislosti i obsahu tohoto předpisu lze jej vykládati jen tak, že tu vyhrazeno bylo zemskému výboru právo vydati »podnikům« — čímž zde míněny jsou zřejmě instituce jako ústavy, spolky a pod. — osvědčení o jejich výlučně vědeckém, vzdělávacím nebo vyučovacím účelu, jímž úřady o povinnosti k placení dávky ze zábav rozhodující měly býti vázány.
Ze znění ustanovení toho pak zcela nepochybně vysvítá, že subjektivní nárok na vydání takového všeobecného, veškeré podniky některé instituce zahrnujícího a je generelně dávky ze zábav sprošťujícího dokumentu založiti nechtělo. Praví-li se tam, že zemský výbor může vydati odvolatelné potvrzení podnikům, u nichž není pochybnosti, že slouží výlučně účelům vědeckým a t. d., jest tím jasně projeven úmysl ponechati zemskému výboru úplnou volnost potvrzení takové vydati nebo odepříti anebo i vydané potvrzení odvolati.
Tím méně lze právní nárok na takové generelní osvobození od dávky ze zábav odvoditi z vládního nařízení ze dne 3. prosince 1920 č. 637 sb., resp. ze zákona z 12. srpna 1921 č. 329.
Naříkané výnosy z 5. dubna 1921 č. — a z 19. listopadu 1921 č. — jsou však dle svého, obsahu odepřením takového ve svých důsledcích všechny podniky jmenovaných spolků dávky sprošťujícího potvrzení, a dle toho, co bylo právě uvedeno, nelze v odepření potvrzení takového shledati porušení nějakého subjektivního práva a bylo stížnost do těchto výnosů tudíž zamítnouti jako neodůvodněnou.
Všechny ostatní stížnosti směřují proti výnosům zemského výboru, jimiž vyřizuje žádosti na něj řízené za osvobození určitých podniků od dávky ze zábav, vyslovil, že »se mu nevidělo« nebo že »nelze« vyhověti žádostem těm z důvodů ve výnosech uvedených.
Jestliže normy upravující vybírání dávky ze zábav rozeznávají mezi podniky dávce této podrobenými a podniky dávce té nepodléhajícími, mimo to pak pro některé podniky stanoví dávku poloviční, musí také o tom, do které z oněch právě uvedených kategorií ten který určitý podnik jest zařaditi, býti rozhodováno v tom pořadí instančním, jaké bylo předpisy svrchu citovanými stanoveno.
Zemský výbor v odvodním spisu, jejž podal k jedné ze stížnosti a na nějž se v ostatních případech odvolává, dovozuje, že výrokem tohoto úřadu zamítacím žádost, aby ten který konkrétní podnik osvobozen byl od dávky ze zábav, bylo jen odepřeno, vydání potvrzení ve smyslu čl. 2, odst. 6 vyhlášky presidenta zemské správy politické, že jím tudíž nebylo prejudikováno instančnímu rozhodnutí o osvobození od dávky, na vydání potvrzení podle cit. předpisu pak že nárok nepřísluší, že tudíž stížnost do výroku takového jest nepřípustná. Nss nemohl tento výklad uznati za správný.
Jak již svrchu bylo vyloženo, sluší rozuměti předpisu čl. 2, odst. 6. vyhlášky tak, že jím propůjčeno bylo zemskému výboru právo vydati potvrzení, že ten který podnik, t. j. spolek, ústav atd. slouží výlučně účelům vědeckým, vzdělávacím nebo vyučovacím s účinkem, že vše, co instituce tímto potvrzením opatřená pořádá, sproštěno jest dávky ze zábav. Nelze tedy do předpisu toho vkládati úmysl převésti na zemský výbor kompetenci k rozhodování o tom, zda v konkrétním případě jest to, co se pořádá, zábavou dávce ve smyslu vládního nařízení z 3. prosince 1920 č. 637 sb. podrobenou. Jinými slovy onen předpis zamýšlel dáti zemskému výboru právo vydávati určitým institucím osvědčení o způsobu jejich činnosti pro rozhodující úřady ovšem závazné, nikoliv však právo místo nich rozhodovati jako jediná instance. Jestliže tedy zemský výbor v případech, o něž jde, vyřizuje podání stěžujících si spolků, jimiž domáhaly se osvobození konkrétních podniků — přednášek a koncertů — od dávky, vyslovil, že podniky ty dávky sproštěny nejsou, lze jeho výroky pojímati jen jako rozhodnutí o povinnosti k placení dávky v tom kterém případě, k rozhodování takovému však zemský výbor mimo pořad instanční podle toho, co svrchu pověděno, příslušným nebyl, a musely tudíž nař. výnosy, výrok takový obsahující, býti zrušeny podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 1824. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 198-201.