Č. 1882.

Veřejní notáři (Slovensko): 1. Na přesazení na Slovensku a Podkarpatské Rusi podle § 2 zák. z 12. srpna 1921 č. 305 sb. může si veřejný notář stěžovati vždy k nss-u. — 2. Služební důvody ve smyslu § 2 zák. z 12. srpna 1921 č. 305 sb. jsou důvody účelnosti, které nss nemůže přezkoumati — nezakládá tedy podstatnou vadu řízení, když v opatření tom nejsou udány konkrétní důvody.
(Nález ze dne 24. ledna 1923 č. 760.)
Věc: Dr. Em. K. v G. (adv. Dr. E. Stein z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (min. rada Dr. Nussbaum) o přeložení na jiné služební místo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. opatřením přeložil min. spravedlnosti podle § 2 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 305 sb. ze služebních důvodů st-le, veřejného notáře v G., do N., kde zřídil podle § 5 zák. č1. 35 z r. 1874 místo veřejného notáře pro soudní okres v N. se sídlem tamtéž.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
Pokud předem jde o námitku žal. úřadu v odvodním spise vznesenou, že stížnost bylo by odmítnouti jako nepřípustnou, nesdílí nss tohoto stanoviska.
Podle § 2 zák. o ss povolán jest soud ten rozhodovati ve věech případech, kde někdo tvrdí, že byl ve svých právech poškozen rozhod- nutím neb opatřením správ, úřadu a jest tato jeho všeobecná kompetence po stránce věcné omezena §em 2 č. 2 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. pouze v tom směru, že vyňaty jsou záležitosti v § 3 lit. a) a f) uvedené, totiž ohledně věcí, o kterých rozhodovati náleží řádným soudům a pak ohledně jmenování k veřejným úřadům a službám, tudíž ve věcech jiného druhu, než o jakou se v tomto sporu jedná.
Namítá-li žal. úřad, že zákonodárce stanoviv v § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 305 sb. výslovně právo stížnosti k soudu tomu v případě zbavení úřadu, nepojav však ustanovení toho do § 2 téhož zák., pokud jde o přeložení, vyslovil tím jasně svůj úmysl vyloučiti stížnost tu v tomto případě, stačí poukázati k tomu, že z doslovu zákona na tento úmysl souditi nelze, neboť vzhledem k svrchu uvedeným předpisům zákonů o ss právo stížnosti proti rozhodnutím podle § 1 osobám tím postiženým beztak náleželo a nebylo založeno teprve tím, že zákon č. 305 o právu tom se zmínil, a že pro to, proč tak učinil, jest na snadě také výklad, že místo to vykládati jest v souvislosti s 1. větou 2. odst. § 1 o právu postiženého podati proti výroku o zbavení úřadu také rozklad. Praví-li pak zákon, že proti každému rozhodnutí přísluší postiženému právo stížnosti, vyslovil tím, že rozkladu toho není třeba, má-li se věc pokládati za vyřízenou pořadem instancí po rozumu § 5 zák. o ss, že však postiženému vyhrazeno právo, aby stížnost podal buď proti původnímu opatření, buď teprve do výroku, jimiž úřad rozklad vyřídil, aniž se může st-li namítati, že lhůta k podání stížnosti počítá se podle doručení prvního výroku jako výroku řádnému právnímu prostředku již nepodléhajícímu.
Avšak i kdyby byl správný názor žal. úřadu, že zákonodárce oním textováním zákona chtěl vyloučiti stížnost k nss-u v případech spadajících pod § 2 zák. č. 305, nestačilo by to, pokud úmyslu tomu nedal výrazu v podobě určité positivní normy, jež by příslušnost nss-u výslovně vyloučila a tím stanovila výjimku ze všeobecného pravidla svrchu uvedených zákonných předpisů kompetenčních.
Ve věci samé shledal nss stížnost bezdůvodnou. Dovolává-li se st-l § 33 zák. čl. 35 z r. 1874 ve znění doplněném §em 13 zák. čl. 7 z r. 1886 o tom, že veřejného notáře nelze z úřední moci přeložiti, nemůže ustanovení to býti na překážku zákonitosti nař. rozhodnutí, když zákonem ze dne 12. srpna 1921 č. 305 sb. bylo ministru spravedlnosti výslovně přiznáno z důvodů organisačních na dobu 1 roku od účinnosti zákona toho, která po rozumu § 3 nastoupila dnem 6. září 1921, právo k onomu úkonu, čímž byla rovnocennou normou, taktéž zákonem, účinnost onoho předpisu uherského zákona na uvedenou dobu suspendována. Jestliže tedy žal. úřad v mezích tohoto oprávnění, zejména také časových, úkon ten předsevzal, nebylo by proto ještě lze vytýkati mu nezákonitost. St-l ovšem namítá, že oprávnění to vázáno jest předpokladem, že vyžadují ho poměry služební, a vidí se zkrácena tím, že úřad neuvedl, jaké služební ohledy v konkrétním případě opatření toho vyžadovaly, popíraje, že by jich vůbec bylo. Z cit. zákonného ustanovení jest však patrno, že zákon úkon ten neváže na žádné jiné podmínky, než právě na služební důvody, ponechávaje úřadu posouditi dle jeho úvahy, zda důvody takové zde jsou čili nic, při čemž ovšem dle povahy věci rozhodny budou důvody vhodnosti a účelnosti, jež hodnotiti náleží však výhradně povolanému k tomu orgánu centrálnímu, reorganisací úřadů toho druhu pověřenému. Nss-u, jehož činnost omezena jest pouze na stránku zákonitosti opatření toho, kognice v tomto směru nenáleží a také strana svým subjektivním názorem závěr úřadu toho vyvrátiti by nemohla. Potom však tím, že úřad výslovně neuvedl, ke kterým momentům ve směru tom hleděl, nebylo stíženo procesní postavení strany, jež by se v tomto ohledu pomoci nss-u vůbec nemohla dovolati, a nelze tudíž v oné kusosti nař. rozhodnutí spatřovati ani podstatnou vadu po rozumu § 6 zák. ss.
Nerozhodné jsou i vývody st-lovy, pokud se tikají jeho hmotné škody a osobních obtíží, když úkon žal. úřadu má oporu v zákoně hledícím k zájmu veřejnému, jemuž zájem soukromý musí ustoupiti.
Bylo tedy zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1882. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 321-323.