Č. 1835.

Pozemková reforma: 1. Uplatní-li strana, že určitý nemovitý majetek je ze záboru dle § 3 a) zák. zábor. vyloučen, nemůže býti z majetku toho předepsán hektarový příspěvek, dokud o námitce té nebylo rozhodnuto. — 2. Velký majetek sloužící účelům horním není již pro tuto svou povahu záboru prost.
(Nález ze dne 12. ledna 1923 č. 222.)
Věc: Nordböhmische Kohlenwerk-Gesellschaft v Mostě a další společnosti proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (okr. rada Boh. Vančura) o hektarový příspěvek.
Výrok: Ke stížnosti společnosti Nordböhmische Kohlenwerk-Gesellschaft v Mostě zrušuje se naříkané rozhodnutí ze dne 6. dubna 1922 č. — pro nezákonnost, ostatní stížnosti se zamítají jako bezdůvodné. Důvody: Nař. výnosy oznámil žal. úřad st-lkám, kolik dle výsledku provedeného soupisu velkostatků činí výměra pozemků jejich velkostatku a předepsal jim — odpočítav osvobozenou plochu 250 ha — podle § 73 náhr. zák. a nařízení ze dne 17. září 1920 č. 536 sb., pak nařízení ze dne 29. prosince 1921 č. 496 sb. příspěvek k fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatku a to pro rok 1920 a 1922 3 koruny, pro rok 1921 pak 5 korun z každého 1 ha.
Čtyři proti těmto výnosům u Nss-u podané stížnosti vytýkají nezákonnost a vady řízení.
O stížnostech těch uvažoval Nss takto: Dle § 73 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 329 sb. jsou povinni všichni vlastníci zabraného, avšak posud nepřevzatého velkého majetku pozemkového, přispívati k fondu pro zaopatřování zaměstnanců velkostatku určitým ročním příspěvkem, jehož výše v daných případech vůbec není sporná.
Stížnosti popírají povinnost st-lek k placení tohoto příspěvku tvrdíce, že jejich majetek pozemkový, přesahující nesporně výměru v § 2 zák. zábor., vůbec záboru nepodléhá, po případě, že dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru je vyloučen, vidouce i vadu řízení v tom, že žal. úřad poslednější otázkou se vůbec nezabýval, ač vyloučení ze záboru dle § 3 a) zábor. zák. bylo st-lkami uplatňováno.
Pokud jde o námitky stížnosti ve směru prvním, že totiž velké pozemkové majetky st-lek vůbec záboru nepodléhají, trvá Nss na názoru vysloveném již v četných nálezech (dle § 44 jedn. řádu poukazuje se na nález ze dne 20. září 1922 č. 12797, Boh. č. 1512 adm.), že tvrzení, jako by velký majetek sloužící účelům horním vzhledem k této své povaze byl bez dalšího záboru prost, nemá v zákoně opory. V nálezu svrchu citovaném vysloveno a odůvodněno dále, že zákon postihuje záborem nejen komplexy nemovitostí tvořící latifundie spravované jako jediný celek, nýbrž i půdu rozptýlenou, ležící kdekoli v čsl. republice, patří-li půda ta subjektu, soustřeďujícímu ve svých nikách půdu přesahující výměru v § 2 zábor. zák. uvedenou a že i stížnostmi uváděná okolnost, že pozemky mohly by býti stěžujícími si společnostmi dle horního zákona vyvlastněny, je pro řešení otázky, zda podléhají záboru, s hlediska §§ 1 a 2 zábor. zák. irelevantní.
Shledány tudíž bezdůvodnými námitky stížností, že nař. rozhodnutí jsou nezákonná proto, že velký pozemkový majetek st-lek již dle §§ 1 a 2 zábor. zák. není vůbec zabrán.
Pokud jde o námitky čerpané z § 3 a) zábor. zák., uvažoval Nss takto:
Příspěvek dle § 73 náhrad. zák. platiti je ze zabraného, avšak dosud nepřevzatého velkého majetku pozemkového a to s výminkou 250 ha osvobozených, ročním příspěvkem 3 K z každého hektaru, pokud nařízením výše jeho není ustanovena jinak. Dle § 3 lit. a) jsou ze záboru vyloučeny objekty právně i hospodářsky samostatné, jež neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech. Nss vyslovil již v četných nálezech právní názor, že není věcí stpú, aby ex officio vyšetřoval a vyslovil, že určité nemovitosti jsou objekty dle § 3 lit. a) zábor. zák.
Kdežto stížnosti vytýkají jako vadu řízení, že žal. úřad, ač st-lky nárok na vyloučení svých nemovitostí ze záboru dle § 3 a) zábor. zák. uplatnily, v tom směru šetření nezavedl a rozhodnutí neučinil, stojí žal. úřad v odvodních spisech na stanovisku, že pokud jeho výrokem nebudou objekty dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučeny, jsou st-lky povinny příspěvek dle § 73 náhr. zák. platiti, třeba by snad nárok na vyloučení byly uplatnily; že by st-lky byly se domáhaly výroku dle § 3 a) zábor. zák., úřad v daných případech také popírá.
Jak shora provedeno, jest věcí vlastníka nemovitostí, aby domohl se uznání, že určité nemovitosti dle § 3 a) zábor. zák. jsou ze záboru vyloučeny. Jakmile vlastník uplatnil, že jde o objekt dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučený, nemůže žal. úřad při svých dalších úkonech námitku tu ignorovati, nýbrž musí o této námitce rozhodnouti dříve, než podrobí objekt onen nějakému úkonu, který vztahovati se může jen na půdu zabranou. Předpis příspěvku hektarového dle § 73 náhr. zák. týkati se může, jak ze znění § 73 náhr. zákona a nařízení, jichž se nař. rozhodnutí dovolává, pouze půdy zabrané. Jestliže st-lky dříve než nař. rozhodnutí byla vydána, v podáních u žal. úřadu uplatnily, že určité nemovitosti jejich jsou objekty dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučené, nemohl jim žal. úřad předepsati hektarový příspěvek, pokud nevyšetřil a nerozhodl, zda námitky st-lek ve smyslu § 3 a) zábor. zák. jsou po právu.
Jde tedy o to, zda st-lky námitku onu před vydáním nař. rozhodnutí uplatnily či nikoli.
1. Ohledně st-lky »Nordböhmische Kohlenwerk-Gesellschaft« vyslovil Nss již ve svém výše cit. nálezu ze dne 20. září 1922 č. 12797, že v námitkách svých, jež podala se soupisem svého nemovitého majetku, uplatnila, že nemovitosti její jsou ze záboru vyloučeny dle § 3 a) zábor. zák. Následkem tohoto nálezu muselo nař. rozhodnutí ze dne 6. dubna 1922, této st-lky se týkající, býti zrušeno jako nezákonné, poněvadž žal. úřad, vycházeje z mylného právního názoru, že vlastník zabraného velkého majetku povinen je platiti příspěvek hektarový i z objektů dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučených, pokud stpú vyloučení jich nevysloví, nerozřešil otázku, jde-li skutečně o objekty ze záboru vyloučené či nikoli.
2., 3., 4. Ze spisů však nelze seznati, že též ostatní st-lky před vydáními nař. opatření uplatnily nároky na uznání, že nemovitosti, o které jde, jsou dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučeny. Ve svých podáních, jichž se ve stížnostech dovolávají, uplatňovaly pouze stanovisko, že horní podniky jejich jako takové s hlediska §§ 1 a 2 zábor. zák. nepodléhají záboru, že nabyly jich k účelům dolování, že jde o majetek rozptýlený, z části propachtovaný a takový, jehož by se mohly domáhati řízením vyvlastňovacím, nežádaly však, aby bylo uznáno, že nemovitosti jejich jsou dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučeny. Za tohoto stavu věcí nebylo lze shledati ani nezákonnost, ani vadu řízení v tom, že žal. úřad otázku, jsou-li nemovitosti těchto st-lek zabrány a podléhají proto placení příspěvků hektarových, řešil pouze z hlediska §§ 1 a 2 zábor. zák. a nikoli i § 3 a) zábor. zák. Shledána proto i výtka vady řízení ohledně těchto stížností bezdůvodnou a bylo tyto stížnosti zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1835. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 226-228.