Č. 2333.

Policejní věci trestní. — Valutové věci: Kdy lze mluviti a nedovoleném obchodu s cizími valutami?
(Nález ze dne 8. května 1923 č. 7724.)
Věc: Jindřich K. v Berehově (adv. Dr. Arm. Lebenhart z Prahy) proti civilní správě Podkarpatské Rusi stran valutového přestupku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná:
Důvody: Rozsudkem hlavního policejního kapitanátu v Beregsásu uznán st-l vinným přestupkem § 3 nař. vlády ze dne 28. listopadu 1919 č. 644 sb., jelikož se dle provedeného úředního šetření zabýval osobně nedovolenými obchody s cizími valutami přes to, že k těmto obchodům nebyl ani oprávněn ani splnomocněn; že valutovými obchody se zabýval, svědčí jeho vlastní doznání, že měl v úmyslu peníze nalezené vyměniti a že byl jako obchodník s valutami znám; odsouzen byl k trestu na svobodě a k peněžité pokutě dle § 21 cit. nař.; zabavené 200 leie prohlášeny za propadlé.
V odvolání tvrdil st-l, že rozsudek se o penězích 200 lei nezmiňuje a obracel se proti meritu rozsudku týkajícího se také 56 kusů rak.-uh. nekolkovaných bankovek po 1000 K.
Županský úřad rozsudek 1. stolice potud změnil, že st-le uznal vinným přestupkem vytčeným pouze pokud se týče 200 lei, trest původně vyměřený zmírnil na 1000 K a vězení 30 dnů a 200 lei prohlásil za propadlé. Rozsudek byl odůvodněn takto:
Dlužno bylo uznati právem, jak uvedeno, protože spáchání přestupku bylo v průběhu vyšetřování dokázáno, zejména když dne 8. června 1920 našli detektivové u obviněného uvedenou cizí valutu, což i obviněný sám přiznává a není s to dokázati, jakým způsobem jí nabyl, poněvadž okolnost, že bylo v jeho restauraci mnoho rumunských hostů, není dokázána a kdyby to i pravda bylo, nelze tuto okolnost přijmouti za omluvu. Obviněný byl povinen tyto rumunské občany poslati do banky, aby si vyměnili svoji cizí valutu a sám nesměl jiných peněz přijímati než čsl.
Žal. úřad nevyhověl odvolání z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého a rozhodnutí v plném znění potvrdil.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí vytýká, že —
4. oněch 200 lei nabyto bylo sestrami tržbou v hostinci, hostinec jest u hranic, kamž přijde mnoho hostí Rumunů, kteří útratu platí lei nemajíce čsl. platidla a to proto, ježto banky v době oné bývají již zavřeny, peníze ony byly st-lem pouze do uschování od sester přijaty; v tomto faktu pak neprávem spatřuje nař. rozhodnutí tajný obchod s cizí valutou.
Rozhoduje o námitkách stížnosti veden byl nss těmito úvahami: —
Ad 4. — Námitku tu nelze uznati důvodnou, neboť dle protokolu ze dne 24. června 1921 doznal st-l, že ony leie stržil částečně osobně, částečně dostal od sester k uschování, stržené leie že vracel obyčejně opět rumunským hostům aneb je vyměňoval u nějakého agenta bankovního a že takto vyměňoval denně stržený obnos 200 — 300 lei, což potvrdili také vývodní svědci Edita R., Sáli R. a Arnold G.; doznal pak dále, že měl v úmyslu peníze u něho nalezené vyměniti.
V těchto okolnostech a v uvážení, že st-l byl, jak sám doznal a svědky bylo stvrzeno, pokladníkem v obchodě (hostinci) sester, měl žal. úřad dostatečný podklad pro svůj úsudek, že st-l disponoval s cizím platidlem k účelům jiným, než které jsou uznány v §§ 3 a 4 cit. nař. za přípustné. Předpisy tyto uvádějí, které disposice s cizími platidly a k jakým účelům jsou přípustný a to disposice jen osob tam vytčených. Není tudíž jiná osoba k disposicím s cizími platidly oprávněna a mohl st-l ztržené leie jenom odvésti ústavům neb osobám dle cit. nařízení k příjmu jich oprávněným.
Za takovéhoto stavu věcí měl žal. úřad dostatečný předpoklad pro svůj výrok, že jednáním st-le jsou přestoupeny předpisy cit. nařízení o obchodě s cizozemskými platidly.

Citace:

Nález č. 2333. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1225-1226.