Č. 2279.Školství: 1. Ustanovil-li vydržovatel soukromé školy střední s právem veřejnosti učitele na této škole, má jak vydržovatel školy tak i učitel sám právní nárok, aby ustanovení to bylo příslušným školským úřadem státním potvrzeno, pokud ustanovený učitel je tuzemský státní občan, zachovalý a má předepsanou kvalifikaci. — 2. Bylo-li státnímu učiteli, proti němuž se vedlo disciplinární řízení, povoleno vystoupení ze státní služby podle § 90 zák. z 28. července 1917 č. 319 ř. z. a řízení disciplinární proto podle § 140 zastaveno, jest řízení to skončeno. (Nález ze dne 28. dubna 1923 č. 7058.)Věc: Dr. Frant. M. v P. (adv. Dr. A. Dušek z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (odb. r. Dr. J. Racek) stran nepotvrzení zat. profesorem při městské vyšší dívčí škole v P. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody:Podle dekretu ze dne 21. října 1921 jmenovala rada hlavního města Prahy st-le1) ve schůzi ze dne 7. října 1921 zatímním profesorem češtiny při městské vyšší dívčí škole v P. s platností od 1. listopadu 1921 na dobu potřeby ve školním roce 1921/22. Zemská školní rada v Praze oznámila výměrem ze dne 14. července 1922 č. — ústřední správní komisi hlavního města Prahy, že nelze potvrditi st-le zatímním profesorem na lycejních třídách při městské vyšší dívčí škole v P. Nař. rozhodnutím pak nebylo vyhověno žádosti st-le, aby zrušen byl tento výnos zemské školní rady, jelikož disciplinární řízení se st-lem zavedené při disciplinární komisi u zemské školní rady v Praze a vyšetřování zavedená z rozkazu zemské školní rady v Brně (z doby působnosti st-lovy ve státní službě) nebyla ukončena a nemohla býti ani dokončena, poněvadž st-l vystoupil sám ze státní služby školské. O stížnosti uvážil nss takto:1). Předmětem sporu jest, zda školské úřady právem či neprávem odepřely potvrditi st-le zatímním profesorem při městské vyšší dívčí škole v P. Stížnost tvrdí, že odepření se stalo bezprávně, poněvadž st-l na potvrzení takové má nárok a není tu zákonného důvodu pro odepření. Zkoumaje nejprve vzhledem k § 2 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876, zda st-l má vůbec právo na potvrzení státní správou a zda tedy při nepotvrzení lze vůbec mluviti o porušení subjektivních jeho práv, dospěl soud ke kladné odpovědi, a to z těchto úvah: Vyšší dívčí škola v P. jako ústav založený a vydržovaný obcí jest, pokud přesahuje rámec školy národní podle zákona o školách národních z r. 1869 a 1883, soukromou školou spadající pod předpisy cís. nař. ze dne 27. června 1850 č. 309 ř. z. V daném případě jde podle znění nař. rozhodnutí resp. rozhodnutí zemské školní rady o lyceální třídy tohoto ústavu. Podle organisačního statutu pro dívčí lycea vydaného minister- ským výnosem ze dne 14. června 1912 č. 27344 Věstník č. 24 § 5 mohou býti řediteli (ředitelkami) a učiteli (učitelkami) při lyceu toliko osoby, které jsou tuzemskými státními občany, v mravním a politickém ohledu zachovalé a ve vědeckém směru mají způsobilost požadovanou k vyučování při takovémto ústavě nebo při středních školách vůbec. Podle § 6 téhož statutu podléhá jmenování . . . učitelů potvrzení zemské školní rady; je—li ústav státem subvencován, vyhrazuje se dále jdoucí vliv ministerstva podle zvláštní úmluvy. Předpisy tyto jsou zřejmě vybudovány na stejných základech jako předpisy píatné pro gymnasia a reálky a mají svou zákonnou oporu jednak v cit. cís. nař. z r. 1850, jednak v analogickém použití předpisů platných pro gymnasia a reálky, totiž organisační osnovy z roku 1849 schválené cís. nař. ze dne 16. září 1849 č. 393 ř. z. a zákonů zemských o reálkách, zejména tedy pokud jde o Čechy zákona ze dne 13. září 1874 č. 56 z. z. Neboť §§ 103 a 104 zmíněné osnovy stanoví obdobně, že na gymnasiu nestátním může býti ustanoven řiditelem nebo učitelem jen ten, kdo má způsobilost pro stejné místo na gymnasiu státním a že ustanovení učitelů závisí na korporacích, jichž ústav jest, a že konečně ustanovení řádných učitelů vyžaduje schválení ministerstva resp. zemské školní rady, ustanovení vedlejších a pomocných učitelů pak že musí býti oznámeno zemské školní radě. A podobně stanoví § 25 uved. z. zák. o reálkách, že jmenování ředitele a skutečných učitelů při veřejných nestátních reálkách podléhá schválení zemské školní rady, která však má zkoumati toliko, zda splněny jsou zákonné podmínky (§ 21), kdežto pomocné a vedlejší učitele zemská školní rada potvrzuje. Z uvedeného jde, že ustanovení učitelů při lyceálních třídách vyšší dívčí školy jest v prvé řadě věcí vydržovatele školy, který ovšem svoje rozhodnutí předložiti musí zemské školní radě k potvrzení. Zároveň však ze souvislosti uvedených předpisů a zejména ze základních směrnic, na kterých stojí co do soukromého školství cís. nař. č. 309/1850, jde, že potvrzení to může býti po právu odepřeno jen z důvodů v cit. předpisech zvlášť uvedených, a že nejen vydržovatel škol v, ale i učitel jím ustanovený má právní nárok na takové potvrzení, pokud tomu nevadí právě zmíněné důvody, tedy zejména nedostatek učitelské kvalifikace, nedostatek státní příslušnosti nebo zachovalosti. Poněvadž pak mimo to tu jde o pouhé potvrzení se strany školských úřadů státních, nikoli o jmenování jimi, nevadí stížnosti na tento soud proti odepřenému potvrzení ani předpis § 3 lit. f) zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 (zachovaný v platnosti § 2 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb.), podle něhož totiž z příslušnosti nss jsou vyjmuty stížnosti proti jmenování k veřejným úřadům a službám. 2) Vzhledem k tomu bylo se tedy nss-u zaměstnávati meritem věci. Žal. úřad odepřel zrušiti výměr zemské školní rady, tedy v podstatě odepřel potvrditi st-le proto, poněvadž disciplinární řízení se st-lem zavedené při disciplinární komisi u zemské školní rady v Praze a vyšetřování zavedené z rozkazu zemské školní rady v Brně nebyla ukončena a nemohla býti ani dokončena, poněvadž st-l vystoupil sám ze státní služby školské. Vzhledem k tomu, co uvedeno již shora, zbývá jenom zkoumati, zda tyto okolnosti jsou a mohou býti důvodem pro odepření potvrzení st-le jako zatím, profesora při komunálním ústavě. V této souvislosti není třeba zkoumati, zda a pokud případná odsouzení disciplinární ve státní službě školské anebo pendence takovéhoto řízení by mohly býti důvodem onoho nepotvrzení, neboť ani jeden ani druhý případ tu není, poněvadž st-l nebyl ani ve státní službě školské disciplinárně odsouzen ani není proti němu státní řízení disciplinární v proudu; naopak byl st-l nálezem disciplinární komise při zemské školní radě v Praze z 31. ledna 1921 viny zproštěn, a bylo řízení o odvolání disciplinárního zástupce vrchní disciplinární komisí podle § 140 služ. pragm. zastaveno a stejně bylo zastaveno předběžné řízení vedené proti st-li v Brně a nebylo podle § 140 služ. pragm. proti němu ani zavedeno disciplinární řízení se strany disciplinární komise při zemské školní radě v Brně. Jest tedy již proto nař. rozhodnutí v rozporu se spisy, tvrdí-li, že ona obě řízení proti st-li vedená nebyla ukončena, poněvadž za- stavením podle § 140 služ. pragm. zřejmě disciplinární řízení se končí a poněvadž stejně z cit. shora usnesení disciplinární komise brněnské je zřejmo, že předběžné řízení bylo zastaveno. Žal. úřad patrně však má za to, že pouhá okolnost, že ona řízení nekončila pravoplatným disciplinárním nálezem podle § 136 služ. pragm., může býti zákonným důvodem nepotvrzení. Tento názor však sdíleti nelze.Podle § 90 služ. pragm. měl žal. úřad možnost nepřijmouti služební resignaci st-lovu z toho důvodu, že byl v disciplinárním řízení, které v té době následkem odvolání disciplinárního zástupce bylo ještě pendentní. Jestliže však úřad resignaci st-lovu přijal a disciplinární komise z toho pak vyvodily důsledek v § 140 služ. pragm. kogentně (arg. slovo budiž) nařízený, nelze mluviti o nedokončeném řízení, ani o tom, že by uvedený stav věcí sám o sobě zbavoval postiženého bezúhonnosti neoo způsobilosti anebo tvořil po př. v jiném směru (nař. úřadem však ani potvrzeném) zákonný důvod pro odepření žádaného potvrzení. Pokud se zástupce žal. úřadu při veřejném ústním líčení odvolával na doklad domnělé správnosti právního názoru žal. úřadu toho, že podle nařízení býv. min. kultu a vyučování ze dne 4. dubna 1918 č. 3110 (Věstník č. 10 oddíl III bod 14, 3. odst.) při suplentu, jehož doba ustanovení uplynula před zakončením disciplinárního řízení proti němu vedeného a jenž později opět byl ustanoven, jest v řízení disciplinárním pokračovati, nelze z tohoto předpisu nic vyvoditi pro přítomný případ, neboť při takovémto suplentu právě nejde o vystoupení ze státní služby podle § 90 služ. pragm., pročež také nemůže nastati důsledek § 140 služ. pragm., takže disciplinární řízení není zastaveno, nýbrž toliko odpočívá až do opětného ustanovení suplenta ve službě. Dle toho vycházel tedy žal. úřad s nesprávného právního názoru, nař. rozhodnutí octlo se v rozporu se zákonem a bylo je zrušiti podle § 7 zák. o ss. který před tím byl nejprve zatímním profesorem na státním ústavu v Praze a potom obdržel místo zat. profesora v Příboře, na které však resignoval.