Č. 2192.

Policejní právo trestní: Ke skutkové podstatě přestupku §§ 4 a 5 zák. z 15. července 1919 č. 412 sb. o povinném očkování.
(Nález ze dne 6. dubna 1923 č. 5790.)
Věc: Josef F. a Antonín K. v N. (adv. Dr. J. Oesterreicher z Č. Lípy) proti zemské správě politické v Praze (místodrž. rada F. Dunovský) stran přestupku zákona o povinném očkování. Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutími byly potvrzeny trestní nálezy okresní správy politické ve F. z —, jimiž byli st-lé odsouzeni každý k pokutě 200 K, pro případ nedobytnosti k vězení 14 dnů pro přestupek §§ 4 a 5 zákona ze dne 15. července 1919 č. 412 sb., jehož se dopustili tím, že své syny r. 1921 nedali přeočkovati, resp. jich očkování schválně opětně oddalovali.
Ve stížnostech doznávají oba st-lé, že jejich synové byli určeni k očkování již v roce 1920, že je však nedali očkovati, ježto jim byli známy případy, že z očkování povstalo někdy přechodné, někdy trvalé porušení zdraví, že proto své děti nechtěli vydati takovému nebezpečí, když ani vrchní okresní lékař nemohl se zaručiti, že takové porušení zdraví nenastane, nýbrž zaručil se pouze za čistotu očkovací látky; nedali tudíž děti své očkovati pod neodolatelným donucením.
St-lé dále vytýkají, že byli již pokutováni každý obnosem 50 K a odvolání včas podané není vyřízeno. Dokud se tak nestane a o přípustnosti omluvy uvedené nebude rozhodnuto, nemohou st-lé proto, že ze stejného důvodu také roku 1921 své děti k očkování nepředvedli, býti opětně pokutováni, a to částkou 200 K.
O stížnostech těchto uvažoval nss takto:
Není popřeno, že oba st-lé v roce 1920 úřadem byli vyzváni, aby své děti dali očkovati a že proti oběma st-lům bylo zakročeno trestním nálezem, protože vyzvání tomu nevyhověli; st-lé tvrdí, že z nálezu toho se odvolali a že o odvolání tom není dosud rozhodnuto — okolnost tu žal. úřad nepopřel.
St-lé nepopírají tedy, že jsou dle § 4 cit. zák. povinni, aby děti své dali očkovati, tvrdí však, že jsou osvobozeni od této povinnosti vzhledem k svému subjektivnímu názoru na očkování, uplatňují tedy omluvný důvod ve smyslu § 9 očkovacího zákona.
Tento důvod neshledal nss platným. Zákon, stanově povinné očkování proti neštovicím, stanově zvláště v § 4, že očkováním proti neštovicím jest povinno každé dítko v kalendářním roce, ve kterém dovrší první rok života, pak prvním a druhým přeočkováním v kalendářních letech, kdy dovrší 7. a 14. rok života, chce v zájmu veřejného zdravotnictví zameziti rozšíření onemocnění neštovicemi, a to na základě pří- znivých zkušeností průběhem času očkováním proti neštovicím získaných. Uznal-li zákon v zájmu veřejném toto opatření nevyhnutelným, musí se mu podříditi každý.
Subjektivní názor jednotlivce o účelnosti nebo škodlivosti tohoto předpisu zákonného nelze uznati za důvod, který by zprostil povinnosti předpisu tomu vyhověti anebo vylučoval trestní odpovědnost za jeho nesplnění. Zákon také v § 9 vypočítává důvody, z kterých kdo povinnosti očkování jest zproštěn, a uznává pod lit. b) jako důvod zproštění jen individuelní lékařsky zjištěné ohrožení zdravotního stavu určitého očkovance, nikoliv abstraktní theoretické nebezpečí ohrožení připočítané očkování.
Pokud jde o další stížný bod, stačí poukaz na ustanovení § 4, odst. 4 cit. zák., z něhož jde, že povinnost očkovací i tehdy, když z omluvných důvodů § 9 jednoho roku nebyla splněna, nastává znova v příštím roce. To ovšem platí tím spíše, když nesplnění nestalo se z omluv- ných důvodů zákonem uznaných, nýbrž z důvodů, které úřad — uznav opominutí trestným — implicite nalezl za nedostatečné.
Když tedy — jak nesporno — st-lé povinnosti nedostáli již roku 1920, a když — byvše roku 1921 opětně vyzváni, aby děti své dali přeočkovati — opět vyzvání nevyhověli a také neprokázali, že jim svědčí některý z důvodů zprošťovacích v § 9 přesně vytknutých, nelze seznati ani nesprávné posouzení skutkové podstaty ani nezákonnost v tom, že odpor jejich proti přeočkování posouzen byl jako »schválné opětné oddalování povinnosti očkovací« a proto uznáno na pokutu vyšší dle § 15, odst. 2. zák. cit.
Stížnosti byly proto jako bezdůvodné zamítnuty.

Citace:

Nález č. 2192. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 968-970.