Č. 1837.Úrazové pojišťování dělnictva: Úrazová pojišťovna jest podle § 16 úrazového zákona oprávněna, usnésti se v průběhu příspěvkové periody na zvýšení příspěvkové sazby tarifu se zpětnou účinností od počátku tohoto období.(Nález ze dne 12. ledna 1923 č. 225.)Prejudikatura: Boh. 1710 adm.Věc: Firma V. N. v K. proti ministerstvu sociální péče v Praze (za zúčastněnou stranu Úrazovou pojišťovnu dělnickou v Praze — řed. rada Dr. Frant. Trnka) stran pojistných příspěvků úrazových. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická v Praze stanovila výměrem z 2. dubna 1920 st-li z jeho podniku (stavitelství) za příspěvkové období 1919/11 doplatek pojistného příspěvku 6856 K 98 h. Podkladem pro vyměření tohoto doplatku bylo usnesení správní komise úrazové pojišťovny o zvýšení příspěvkové sazby s platností od 1. července 1919, jež schváleno bylo po rozumu § 16, odst. 2 zákona úrazového výnosem ministerstva sociální péče ze dne 22. prosince 1919 č. 30613/111. Odvolání st-lovo ministerstvo sociální péče nař. rozhodnutím zamítlo, poněvadž zvýšení tarifu s platností od 1. července 1919 bylo správní komisí ústavu, složenou ze zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců, pravoplatně usneseno s ministerstvem sociální péče jako, nezbytně nutné ve smyslu § 16 úraz. zák. schváleno a není též žádného zákonného ustanovení, které by vylučovalo zpětnou platnost takového opatření. Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná obsahuje jediné námitku, že Úrazová pojišťovna nebyla oprávněna zvýšiti příspěvkový tarif se zpětnou platností. Nepřípustnost takového zvyšování úrazových příspěvků dovozuje z ducha zákona úrazového, jehož úmysl spatřuje v tom, rozvrhnouti náklady úrazového pojištění na společnost a tudíž poskytnouti podnikatelům možnost přesunouti část břemene, povinností platiti příspěvky úrazové na ně vloženého, na zákazníky. Tato možnost by se jim proti úmyslu zákona odnímala, kdyby se připustilo zvyšování příspěvků ex post, kdy již nemohou příslušné kvóty zákazníkům započítati. Nss neshledal tuto námitku důvodnou, řídě se právním názorem, jejž k této otázce zaujalo odborné plenum tohoto soudu z 18. září 1922 a jehož důvody byly podrobně rozvedeny v nálezu z 30. listopadu 1922 č. 1145 (Boh. 1710 adm.). Podstata důvodů těch jest v této úvaze: Poněvadž výslovného předpisu, jenž by stanovení příspěvků úrazových se zpětnou platností dovoloval nebo zakazoval, v zákoně není, jest možno k rozřešení otázky, lze-li takové dodatečné zjednání podkladu pro výpočet příspěvků srovnati se zákonem, dospěti jen vzájemným odvažováním právních i praktických důsledků, jež by z kladné nebo záporné odpovědi k oné otázce vyplývaly, a uvážením, zda důsledky kladné či záporné odpovědi spíše vyhovují všeobecnému rázu a základním intencím zákona. Uvažuje takto dospěl pak Nss k závěru, že základní směrnicí pro činnost pojišťoven úrazových po stránce hospodářské sluší spatřovati ve snaze zajistiti jim hospodářskou rovnováhu, jako jeden z podstatných předpokladů pro plnění jejich funkce sociální. Porušení této rovnováhy na škodu nebo prospěch pojišťoven znamená buď ohrožení způsobilosti pojišťovny poskytovati pojištěným to, co jim zákon úrazový chtěl zajistiti, anebo neodůvodněné, zákonem nezamýšlené zatížení podnikatelské činnosti. Jest ovšem pravda, že zákon úrazový v § 13 jako normální zdroj, z něhož mají býti hrazeny schodky pojišťoven, označuje reservní fondy. Naproti tomu nelze však přehlédnouti, že se tento prostředek k zachování hospodářské rovnováhy, jenž vystačí v dobách pravidelných poměrů, může objeviti nedostatečným k zajištění hospodářské stability pojišťoven, nastanou-li mimořádné, nepředvídatelné přesuny v hospodářské nebo sociální struktuře společnosti. Z toho, že zákon, maje na zřeteli poměry normální, nařizuje, aby schodky byly hrazeny z reservních fondů, nelze a contrario dovozovati, že by bylo vyloučeno, aby se již za trvání toho kterého období příspěvkového stalo opatření k vyvarování schodku, zejména i tenkráte, je-li zřejmo, že by na jeho uhrazení reservní fond nestačil, nebo byl jím vyčerpán měrou racionelní hospodaření pojišťovny v budoucnosti ohrožující. Jestliže z povahy věci vyplývá, že zvýšení pojistných příspěvků během příspěvkového období může za jistých poměrů býti nezbytným prostředkem, aby bylo zabráněno ohrožení hospodářské base pojišťovny, sluší, ježto žádný výslovný předpis zákona tomu nebrání, míti za to, že takovéto zvýšení příspěvků zásadně vyloučeno není. Takovýmto zvýšením příspěvků se zpětnou platností od počátku běžící periody příspěvkové může ovšem za jistých okolností vzniknouti podnikatelům újma potud, že nemohou příspěvky již přesunouti na zákazníky. Ale ani v tom neshledal Nss důvod, jenž by mohl správnost názoru svrchu uvedeného zvrátiti, uváživ, že možnost takovéto újmy nelze posuzovati jinak než jako jednu v forem podnikatelského risika, jemuž každý podnikatel jest vydán. Řídě se názorem svrchu uvedeným musil Nss stížnost, která popírá jediné zásadní přípustnost stanovení tarifních příspěvků úrazových po začátku období příspěvkového s platností od počátku tohoto období, zamítnouti jako neodůvodněnou.