Č. 2256.

Obecní úředníci: 1. Byl-li obecnímu úředníku z ohledů služebních přikázán naturální byt s povinností, aby v něm bydlel (t. zv. byt služební), zůstává tím nárok jeho na plné příbytečné ve smyslu § 19. 4. zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. nedotčen. — 2. Výše příbytečného, příslušejícího obecnímu úředníku dle § 19. 4. zák. č. 443/19, řídí se dle počtu obyvatelstva obce, jejímž zaměstnancem jest, a to i tehdy, má-li služební místo své v území jiné obce (na př. obecní lesní).
(Nález ze dne 23. dubna 1923 č. 2809.)
Věc: Obec města Hor Kutných proti zemskému správnímu výboru v Praze o příbytečné lesního kontrolora K. B.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když Karel B., lesní kontrolor města K. H. přidělený v poslední době před tím lesnímu úřadu v K. H., přeložen byl počátkem roku 1922 ke konání venkovské služby lesní do P., přikázala mu obec k používání naturální byt v myslivně P. a zastavila mu vzhledem k tomu koncem dubna 1922 výplatu dosavadního 30%ního příbytečného. Žádost jeho za další vyplácení tohoto příbytečného po odražení hodnoty přikázaného naturálního bytu byla obcí zamítnuta v podstatě z důvodu, že je v zájmu řádného vykonávání přidělené mu služby nutno, aby bydlel v přikázaném jemu bytě v myslivně P., a že mu dle dřívějších jeho služebních dekretů pro dobu, kdy má naturální byt, příbytečné nenáleží.
Rekurs jeho osk zamítla, při čemž vyslovila zároveň, že by mu ostatně příslušelo příbytečné nanejvýš 20%ní, poněvadž obec P. má pouze 385 obyvatelů. K dalšímu rekursu K. B. zsv nař. rozhodnutím usnesení osk-e zrušil.
O stížnosti podané do rozhodnutí tohoto obcí K. H. nss uvážil:
V enunciátu nař. rozhodnutí žal. úřad omezuje se prostě na výrok, že se rozhodnutí osk z 13. srpna 1922 jako nezákonné zrušuje. Jak z dalšího odůvodnění rozhodnutí v souvislosti s rekursem K. B., jemuž rozhodnutím tím vyhověno, plyne, dlužno však v nař. rozhodnutí spatřovati i meritorní výrok o předmětu sporu, a to výrok dvojí:
1. že K. B-ému i po jeho přeložení do P. přísluší příbytečné, a že obec je povinna příbytečné to po odražení hodnoty přikázaného mu naturálního bytu samého na dále vypláceti,
2. že má nárok na příbytečné ve výši 30% celkového ročního služného.
Stížnost si takto nař. rozhodnutí také vykládá, a v obou směrech jako nezákonné je napadá.
Nss nemohl však dáti stížnosti za pravdu.
St-lka ovšem zcela správně vytýká, že nemůže býti ponecháno zaměstnanci na vůli, chce-li přijati naturální byt přidělený mu z důvodů služebních a že K. B. nemůže tedy odmítati přikázaný mu byt v myslivně P., ježto svěřená mu služba žádá, aby tam bydlel. V tom žal. úřad arciť chybuje, že přezírá úplně rozdíl mezi bytem naturálním a bytem služebním, t. j. takovým bytem naturálním, který se zaměstnanci poskytuje z ohledů služebních, tedy v zájmu řádného vykonávání služby jemu přikázané. Je-li podle disposice zaměstnavatelovy s nějakým služebním místem spojen byt služební, pak ovšem je zaměstnanec, který na takové místo byl dosazen, i proti své vůli prostě povinen do onoho bytu se nastěhovati. Bydlení v takovém služebním bytě je jeho služební povinností, jejíž plnění nemůže odmítati. Poněvadž — jak st-lka sama uvádí — byt v myslivně P., je takovýmto služebním bytem spojeným se služebním místem, které K. B-ému přeložením do P. bylo přikázáno, nelze tomuto přiznati právo, aby byt ten odmítal.
Avšak tento moment nemá žádného vlivu na řešení otázky, přísluší-li jmenovanému nárok na příbytečné čili nic.
Je nesporno, že K. B. je definitivním úředníkem obecním ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. Podle tohoto zákona dlužno tedy posuzovati také jeho materielní nároky ze služebního poměru proti obci. § 19 4. cit. zák. poskytuje definitivním úředníkům povšechně nárok na příbytečné ve výši 20—30% celkového ročního služného; z tohoto ustanovení jde tedy, že definitivní obecní úředník má zásadně a za všech okolností nárok na příbytečné, pokud zákon sám nestanoví výjimky. Zákon vylučuje však nárok ten ustanovením 2. věty § 19 4. v tom jediném případě, přijme-li úředník od obce byt naturální. Výjimka ta dána je tedy do vůle úředníka, nikoliv obce; nastává jediné tehdy, když úředník nároku na příbytečné sám se vzdá přijímaje za to naturální byt od obce mu nabízený. Ohledně bytů služebních zákon zvláštního ustanovení nemá. Poněvadž, byl-li úředníku obce přikázán služební byt, do něhož podle své služební povinnosti je nucen se stěhovati, nelze zajisté říci, že byt onen dobrovolně přijal, zůstává v takovém případě v platnosti zásada stanovená v první větě bodu 4 § 19, t. j. zákonný nárok úředníka na příbytečné není přidělením služebního bytu dotčen, a obec je tedy povinna vedle služebního bytu poskytnouti úředníku i příbytečné. Této povinnosti mohla by býti sproštěna jenom tehdy, kdyby se dotčený úředník za poskytnutí služebního bytu nároku na příbytečné dobrovolně vzdal. Jen mimochodem budiž podotknuto, že toto řešení není žádnou zvláštností zákona o obecních úřednících, vyskytujíc se i ve službě státní, na př. v § 10 zák. z 26. prosince 1899 č. 255 ř. z.
Poněvadž v daném případě Karel B. — jak nesporno — služební byt v myslivně P. »nepřijal«, t. j. neprojevil ochotu přijati jej na místo příbytečného, není výjimka stanovená v 2. větě 4. bodu § 19 cit. zák. splněna, a zůstává tudíž v platnosti zásada vyslovená v první větě onoho ustanovení, jestliže tedy žal. úřad vyslovil, že mu náleží i na dále zákonné příbytečné po srážce hodnoty bytu v myslivně P., jak za to sám žádal, neodporuje výrok ten zákonu. Poněvadž pak má dostatečnou oporu již v samém zákoně z 23. září 1919, nebylo ani třeba zabývati se otázkou ve stížnosti nadhozenou po platnosti ustanovení čl. 14 5 prov. předpisů z 20. září 1920 č. 54 z. z. pro Čechy, resp. po povaze a významu těchto předpisů vůbec.
Obec na podporu opačného svého stanoviska nemůže se odvolávati ani na dekret z 1. října 1912 č. —, jímž K. B-ému přiznáno příbytečné jenom pro dobu, kdy nebude požívati bytu naturálního, ani na pozdější dekrety tuto výhradu zachovávající, ježto § 41 zák. z 23. července 1919 zachovává v platnosti jenom zvláštní výhody, které úředníkům dříve ustanoveným jejich služební smlouvou byly přiznány, nikoli však také ustanovení, která u porovnání s předpisy zákona z 23. července 1919 jsou jim nepříznivá.
Z téhož důvodu nelze právem poukazovati ani na to, že B. již dříve — t. j. vesměs před platností zákona z 23. července 1919 — přijal od obce naturální byty, nehledě ani k tomu, že tato prohlášení jeho týkala se jiných služebních míst, resp. jiných služebních bytů, nežli o které jde nyní.
Ani v druhém bodě není stížnost důvodná.
§ 19 4. praví docela povšechně, že příbytečné vyměřuje se v obcích, majících do 5000 obyvatel, 20%, v obcích od 5000—10000 obyvatel 25% a v obcích větších 30% z celkového ročního služného úředníkova. Ježto zákon sám tedy blíže nerozeznává a zejména nedává nijak na jevo, že by chtěl zvláště pamatovati na ony případy, kdy obecní úředník má své služební místo v území jiné obce, nežli jejímž zaměstnancem jest, nelze ani při výkladu § 19 4. rozlišovati a dlužno slovem »obec« rozuměti tu obec, kterou § 19, mluvě o obci, má i v ostatních svých bodech upravujících služební příjmy obecních úřed- níků na mysli, t. j. obec »při« nebo »u« níž je úředník ustanoven (srv. bod 1, 2, 4, 5), bez ohledu na to, zda služební místo úředníka leží také v území této obce čili nic.
Ježto obec K. H, nesporně má více nežli 10000 obyvatel, je výrok žal. úřadu, že zúčastněné straně dlužno příbytečné vyměřiti 30% celkového služebního příjmu, ve shodě se zákonem.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2256. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1087-1090.