Č. 2133.

Obecní úředníci. — Administrativní řízení (Čechy): 1. Nedbá-li obec při úpravě požitků obecních úředníků předpisů zákona z 23. července 1919 č. 443 sb., může okresní správní komise z moci dozorčí zakročiti, i když se o věci dozvěděla na základě podání onoho úředníka učiněného u zemského správního výboru a tímto okr. spr. komisi postoupeného. — 2. Pro otázku, přísluší-li obecnímu zaměstnanci charakter obecního úředníka podle tohoto zákona, rozhodná jest vůle obce projevená při ustanovení úředníka nebo i později. — 3. Zákon ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. čes. nežádá, aby služba obecní byla výhradným povoláním ob. úředníka. — 4. Nárok obecního úředníka na zákonnou úpravu požitků nepromlčuje se projitím určité doby. — 5. Neprohlásí-li úředník před platností zákona č. 443/1919 ustanovený, že si přeje, aby jeho služební poměr byl posuzován i nadále podle dosavadní smlouvy, příslušejí mu požitky tímto zákonem stanovené od 1. září 1919.
(Nález ze dne 24. března 1923 č. 4244).
Věc: Obec T. Z.- (adv. Dr. Vilém Sýkora z Chrudimě) proti zemskému výboru v Praze stran úpravy služebních požitků Bohumila B.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když zemřel Augustin K., který zastával v obci T. Z. místo obecního tajemníka a jemuž dle protokolu ze dne 26. září 1919 obecní výbor zvýšil základní služné na 600 K ročně jako obecnímu tajemníkovi, usneseno ve schůzi obecního výboru, konané 25. února 1912, aby místo obecního tajemníka se služným 300 K mimo paušál na kancelářské potřeby 70 K a za vybírání pivní dávky 140—180 K obsazeno bylo silou domácí a stanovena lhůta k přihlášení žádostí na 8 dnů.
Ve schůzi obecního výboru, konané 17. března 1912, zvolen byl obecním tajemníkem Bohumil B. a to na rok provisorně. Ve schůzi konané 13. dubna 1913 vyhověno bylo žádosti téhož za definitivu beze všech nároků na jakékoli výslužné. Ve schůzi obecního zastupitelstva z 25. dubna 1920 bylo služné obecního tajemníka Bohumila B. zvýšeno na 850 K a drahotní přídavek v posavadní výši 350 K mu ponechán a ve schůzi z 20. prosince 1920 usneseno zvýšiti služné jeho na 1600 K.
Bohumil B. obrátil se v podáních ze dne 9. května 1920 a 28. července 1920 na zsv v Praze, žádaje, by služné jeho upraveno bylo dle zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. a uložila osk v L. výnosem ze dne 8. listopadu 1921 ob. zastupitelstvu obce T. Z., aby st-li počínajíc 1. zářím 1919 upravilo plat dle cit. zákona a přiznalo mu všechny drahotní a nákupní přídavky, pak nouzové výpomoci dle platných zákonů.
Odvolání, které podala proti tomuto výnosu obec T. Z., bylo nař. rozhodnutím žal. úřadu zamítnuto s odůvodněním, že Bohumil B. přijat byl do služeb obce na místo, jež již dříve jako místo obecního tajemníka, tudíž jako místo úřednické bylo systemisováno, a že se tedy na něho, který službu v obci koná jako výhradné své povolání, vztahuje ustanovení svrchu cit. zákona.
O stížnosti, kterou proti tomuto rozhodnutí podala obec T. Z., uvažoval nss takto:
1. Stížnost vidí nezhojitelnou vadu řízení v tom, že žal. úřad navrhl osk-i, aby tato nařídila ob. zastupitelství upraviti plat Bohumila B. ve smyslu ustanovení zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb., míníc, že obec takto přišla o možnost uplatňovati své stanovisko řádně v pořadí instancí. Toto stanovisko však nss nesdílí.
Ze spisů vychází, že ob. zastupitelství bylo osk-í vybídnuto, aby provedlo úpravu platu Bohumila B., jak tento ve smyslu cit. již zákona byl se jí domáhal, že ob. zastupitelství však tak neučinilo, nýbrž zvýšilo plat i s přídavky pouze na 1600 K ročně.
Dle §u 43 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z., který nebyl ani změněn ani zrušen zákonem výše citovaným, vykonává okr. výbor z úřední moci dozor nad tím, aby zákona toho bylo šetřeno. Vykonává tedy i osk dozor nad šetřením zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. a mohla z úřední moci zakročiti, jestliže obec T. Z. ustanovení tohoto zákona při úpravě platu Bohumila B. nedbala. Bohumil B. úpravy té domáhal se svými podáními u zsv-u, tedy u úřadu osk-i nadřízeného, a jestliže tento osk-i upozornil, jak má postupovati, nelze v tom shledávati nějakou podstatnou vadu, tím méně pak nějaký zmatek, který by celé řízení činil neplatným. Vždyť osk ve věci té rozhodla, třeba dle pokynu či návrhu zsv-u, a obec z jejího rozhodnutí podala odvolání, ve kterém mohla uplatniti vše, co s hlediska právního i skutkového uplatniti chtěla. Zsv nikterak nebyl pokynem, který dal osk-i, vázán, rozhodl na základě odvolání st-lkou podaného, uvážil o jejich námitkách a je tedy výtka, že st-lka připravena byla o řádný postup instanční, bezpodstatná.
2. Ve věci samé namítá stížnost, že na Bohumila B. nelze vztahovati ustanovení zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. a to jednak proto, že vůbec není úředníkem ve smyslu tohoto zákona, nýbrž pouhou silou výpomocnou, vykonávající podřízené práce, jednak proto, poněvadž svou službu u obce nevykonával jako své stálé a výhradné povolání (§ 43 cit. zákona). Oběma těmito námitkami obírá se žal. úřad v nař. rozhodnutí a dospívá k závěrům opačným.
a) Ohledně námitky první vyslovuje nař. rozhodnutí, že B. ustanoven byl na místo, které již dříve jako místo obecního tajemníka, tudíž jako místo úřednické bylo systemisováno, že mu udělena byla definitiva a že maje náležitosti v §u 2 cit. zákona stanovené, musí býti za úředníka považován.
Proti tomu uvádí stížnost, že B. byl pouhým písařem, že i předchůdce jeho byl takovým písařem, což dovozuje z toho, že práce jimi konané nevyžaduje žádných zkušeností a žádného vzdělání, že nevykonával žádné moci nařizovací, nepožívaje zvýšené ochrany trestní a že se B. sám za pouhého písaře považoval. V nevyšetření těchto okolností spatřuje stížnost i vady řízení.
Uvažuje o této námitce veden byl nss těmito úvahami:
Podle §u 32 ob. zříz. česk. má výbor představenstvu obecnímu přidati jistý počet osob, srovnávající se s potřebou, které by konaly práce, které konati sluší představenstvu. Shledal-li by výbor toho potřebu, aby se k tomu cíli zřídili zvláštní úředníci a služebníci, má stanoviti, kolik jich má býti. Již obecní zřízení vyzdvihuje tedy z okruhu osob, které byly přijaty do služeb obce, aby byly představenstvu v obstarávání správy obecní nápomocny, ty, které byly ustanoveny k obstarávání takových oborů, pro které shledána potřeba zříditi zvláštní úředníky a služebníky. Tím již obecní zřízení naznačuje rozdíl mezi zaměstnanci ustanovenými na místa systemisovaná v organismu služby obecní jako zvláštní relativně trvalé instituce a mezi pouhými silami pomocnými, jichž služebnímu postavení se tohoto systemisovaného pevného podkladu nedostává. Zcela shodně s tím zákon ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. vylučuje ze své působnosti síly pomocné a stejné ustanovení obsahuje i zákon z 23. července 1919 č. 443 sb. ve svém §u 44. Rozhodnutí o tom, mají-li býti zřízeni takoví zvláštní úředníci a služebníci, vyhrazeno je dle cit. zákonů obecnímu výboru, při čemž ovšem posléz cit. zákon volnou disposici obce mající nejméně 3000 obyvatel obmezuje, kterážto výjimka však zde v úvahu nepřichází. Z uvedeného plyne, že pro otázku, přísluší-li zaměstnanci obce charakter obecního úředníka, je rozhodnou vůle obecního zastupitelstva, projevená při ustanovení obecního úředníka, po případě i později. Že obecní zastupitelství mělo vůli a úmysl ustanoviti zaměstnance obecním úředníkem, lze souditi tehdy, když jej buď přímo jako obecního úředníka jmenovalo, nebo nepřímo tak, že jej ustanovilo na místo, které v organismu obecní služby bylo ať již dříve, ať již současně nebo později obecním zastupitelstvím systemisováno a podle povahy a obsahu funkci s ním spojených jeví se jako místo úřednické.
Aplikují-li se úvahy tyto na daný případ, nelze shledati nezákonnost v tom, když žal. úřad nař. rozhodnutím přiznal Bohumilu B. charakter obecního úředníka ve smyslu zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 a nepřistoupil na názor st-lky, že jde o pouhou sílu výpomocnou, písařskou. Neboť slovy »obecní tajemník« — a takovým byl dle protokolu obecního výboru z 26. září 1909 již předchůdce st-lův Augustin K. — vyznačuje se všeobecně zaměstnanec, který obstarává úřednické práce obecního úřadu, zejména práce konceptní, tedy nikoli pouhá vý- pomocná síla písařská. A slov těch není použito snad pouze v protokolu právě citovaném, nýbrž na programu schůze ze dne 25. února 1912 je obsazení místa »obecního tajemníka«, dle protokolu ze 17. března 1912 byla na programu volba »obecního tajemníka« a 13. dubna 1913 udělena »obecnímu tajemníku« Bohumilu B. definitiva. Stejně později zvyšován plat »obecnímu tajemníkovi«.
Zejména udělení definitivy, které se stalo již za působnosti zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. po uplynutí 1 roku (§ 8 cit. zák.) ukazuje zřejmě na veřejnorávní poměr služební. V protokolech citovaných měl žal. úřad dostatečný podklad pro svůj názor, že B. byv jmenován obecním tajemníkem a to tajemníkem definitivně, byl jmenován na systemisované místo úřednické.
Nebylo pak potřebí, aby vyšetřovány byly okolnosti, v jichž nevyšetření spatřuje stížnost neúplnost řízení, Neboť ta okolnost, že B. B. nemá kvalifikace pro úředníka je vůbec nerozhodná. V době, kdy byl ustanoven obecním tajemníkem, platil zákon z 29. května 1908 č. 35 z. z. a ten pro obecní úředníky v obcích nemajících 5000 obyvatel žádné kvalifikace sám nepředpisuje a tedy také nepředpokládá, že by práce obecního úředníka v obcích takových nějaké kvalifikace vyžadovaly. Stejně je nerozhodným, zda B. B. měl nějakou moc nařizovací a rozkazovací a stál-li pod zvýšenou ochranou trestního zákona. Neboť rozhodným je pouze, zda ustanoven byl pro nějaký obor, pro který shledána byla ob. zastupitelstvem potřeba zříditi zvláštního úředníka a tu, jak z názvu »obecní tajemník« vyplývá, je zřejmo, že v obor jeho působnosti patřilo vyřizování spisů a agend obecních, jak stížnost sama doznává.
Že B. sám snad stranám, jež ho oslovovaly slovem »obecní tajemník« říkal, že není tajemníkem, nýbrž písařem, je okolností zcela irevelantní, poněvadž, jak svrchu uvedeno, mohl žal. úřad zcela právem vycházeti z toho, že Bohumil B. ustanoven byl úředníkem na místo řádně systemisované.
Proto neshledal nss ani vady řízení v tom, že nebyli vyslechnuti funkcionáři obce z doby, kdy stalo se usnesení z 26. září 1909 o tom, zda vůle ob. zastupitelství směřovala k tomu, povýšiti dosavadního obecního písaře Aug. K. na úředníka obce a z doby, kdy stalo se jmenování B-ovo, o tom, byli-li si vědomi toho, že usnesení jejich nese se k tomu jmenovati jej úředníkem či písařem, tedy že měli vůli obsaditi místo úřednické, poněvadž nemůže padati na váhu, jaký smysl jednotliví členové zastupitelství přikládali usnesení o jmenování jeho a usnesením před tím předcházejícím a následujícím, nýbrž jediné jaký smysl z nich vyplývá podle všeobecných pravidel interpretačních. A ten není jiný, než že B. B. byv jmenován definitivním obecním tajemníkem, byl ustanoven definitivním úředníkem obecním.
Míní-li stížnost, že nepatrný plat B-ovi původně přiznaný a také plat pozdější, jen málo zvýšený, mluví pro to, že B. nebyl úředníkem, nýbrž pouze silou výpomocnou, písařem, stačí poukázati k tomu, že výše platu není rozhodnou a pokud by snad mohla býti pomůckou pro výklad smyslu usnesení ob. výboru, mohlo by k ní býti sáhnuto teprve, kdyby smysl jeho byl nejasný. Tomu však — jak již svrchu řečeno — tak není. Stejně nepadá na váhu, byla-li B-ovi udělena definitiva bez jakýchkoli nároků na pensijní požitky. Nss nemusí v tomto sporu řešiti otázku, zda B. nebo jeho rodina vzhledem k tomu má či nemá nárok na pensi, poněvadž tato otázka není na sporu. Tolik však lze říci, že pro pojem obecního úředníka, jak svrchu byl vymezen, se nevyhledává, aby tomuto při jmenování zabezpečena byla pense.
Namítá-li stížnost v tom směru, že závažnou je i ta okolnost, že B. v době svého ustanovení vykonával svou živnost truhlářskou, sluší uvésti toto: Zákon z 29. května 1908 č. 35 z. z. nestanovil požadavek, aby služba obecní byla úředníku výhradným povoláním. Pouze prov. nařízení ve svém čl. 1 odst. 4 žádalo, aby služba obecní byla hlavním zaměstnáním dotyčného zaměstnance obecního. Proto nebylo v době jmenování Bohumila B. neslučitelným s povahou jeho jako úředníka obecního, aby vykonával i jiné vedlejší zaměstnání.
Stížnost pak uvádí pouze, že hlavním neb aspoň dalším zdrojem příjmů mělo Bohumilu B. zůstati jeho řemeslo truhlářské a zastupování pojišťoven. Netvrdí však, že tato zaměstnání ve skutečnosti byla Bohumilu B. hlavním zaměstnáním a že službu u obce pouze jako vedlejší zaměstnání vykonával.
Z řečeného vyplývá, že námitky, jimiž snaží se stížnost dovoditi nesprávnost názoru žal. úřadu, že B. byl ustanoven definitivním úředníkem obce T. H., jsou bezdůvodné.
b) K námitce, že B. nevykonává u obce svou službu jako své stálé a výhradné povolání, sluší uvésti toto:
Jak stížnost sama uvádí, neuvedla ve svém odvolání k odůvodnění této námitky tvrzení, že B. zastupuje dvě pojišťovny. Tato námitka nebyla tedy předmětem zjišťování a úvah žal. úřadu a nemohl se proto ani nss, který dle § 6 zák. o ss má za podklad rozhodnutí svého položiti skutkové zjištění úřadu žal., touto námitkou zabývati. Má-li stížnost za to, že i tuto námitku může před nss-em uplatňovati, poněvadž prý okolnost ta osk-i byla dobře známa a tato měla ox offo k ní přihlédnouti, přehlíží, že nss judikuje o rozhodnutí zsv-u, o němž stížnost ani netvrdí, že by i jemu skutečnost ta známa byla.
Mohl se tedy nss v tom směru zabývati námitkou stížnosti jen potud, pokud tato se obírá truhlářskou živností Bohumila B. Stížnost ohledně této živnosti sama praví, že neví bezpečně, zda B. ještě nyní živnost tu provozuje. Nemůže-li však stížnost okolnost tu ani tvrditi, pak ovšem nelze shledati neúplnost či vadu řízení v tom, že ani žal. úřad nevyšetřoval, zda st-l živnost tu provozuje či nikoliv, a nelze námitkou tou brojiti proti správnosti zjištění žal. úřadu, že obecní úřad Bohumilu B. je jeho jediným a výhradným povoláním.
Stížnost míní ovšem, že pro posouzení zákonnosti nař. rozhodnutí je směrodatným pouze, zda B. truhlářskou svoji živnost provozoval jako povolání své v době jmenování obecním tajemníkem či nikoli a že pozdější změny jsou úplně lhostejné. Tento názor nemá však v zákoně opory.
§ 44 zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. předpisuje, že ustanovení jeho se nevztahují na úředníky, kteří nevykonávají úřadu svého u obce jako stálé a výhradné povolání.
Zákon praví výslovně »nevykonávají« a je tedy zřejmo, že nechce pro rozhodnutí otázky, mají-li se ustanovení jeho vztahovati na určitého úředníka, učiniti směrodatným stav, jaký byl snad v době, kdy ten který úředník byl na místo své dosazen, nýbrž jaký byl v době účinnosti tohoto zákona. Aby bylo možno toto ustanovení zákona vykládati tak, jak činí to stížnost, muselo by užíti zcela jiného obratu, než právě užívá. Je tedy názor stížnosti v tom směru hájený mylný a námitka bezdůvodná.
Tím vyvráceny jsou námitky, jimiž se snaží stížnost dovoditi, že se ustanovení zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. na Bohumila B. pro nedostatek podmínek v § 44 cit. zákona stanovených nevztahují.
Namítá-li stížnost, že vzhledem na finanční stav obce nemůže tato snésti nákladu spojeného s úpravou požitků B-ových, tu tato námitka není ovšem s to, aby způsobila nezákonnost výroku stížností napadaného stejně jako námitky, že B. své povinnosti úřední nekoná dost pečlivě a že plnění jich nevyžaduje dobu delší 2—3 hodin.
3. Jako nezákonnost vytýká stížnost dále, že nař. rozhodnutí přiznalo Bohumilu B. úpravu platů a jiných požitků počínajíc 1. zářím 1919, ač B. úpravy té prý se domáhal teprve v polovici r. 1921 a namítá, že B., neuplatniv po 2 roky svého nároku, aby mu plat dle cit. zákona byl upraven, nároku toho se vzdal.
Oba názory stížností hájené jsou právně mylné. Zákon cit. nestanoví nikde, že by se nárok úředníka na úpravu požitků jeho promlčel projitím jisté doby, a použíti výjimečného ustanovení § 25 zák. ze dne 17. prosince 1919 č. 16 z r. 1920 per analogiam nelze, poněvadž jde o specielní ustanovení v jiném zákoně obsažené, dané pro obor jiný. Ostatně tvrzení stížnosti, že B. po dva roky úpravy služebních požitků se nedomáhal, je vyvráceno spisy. Již 9. května 1920 domáhal se B. podáním u zsv-u úpravy svého platu dle cit. zákona a uvedl, že obec odpírá mu plat dle zákona toho upraviti.
Ani názor, že plat dle cit. zákona upraviti je nikoli s platností od 1. září 1919, nýbrž od doby, kdy úředník o úpravu jeho žádá, nemá v zákoně opory. § 19 cit. zákona stanoví výši základního platu jednotlivých kategorií úřednických a čl. 3 stanoví, že zákon nabývá účinnosti 1. dne měsíce následujícího po jeho vyhlášení, tedy 1. září 1919. § 41 stanoví pak, že úředníkům, kteří ustanoveni byli dříve, než zákon ten nabyl platnosti, přísluší právo volby, má-li pro budoucnost jejich služební poměr býti posuzován dále podle ustanovení tohoto zákona či ne. Z ustanovení těch plyne, že neprohlásí-li úředník před platností cit. zákona ustanovený, že si přeje, aby poměr jeho posuzován byl i na dále dle dosavadní smlouvy, přísluší mu od 1. září 1919 služné, jak v tomto zákoně je stanoveno. Že nemusí o úpravu jeho zvláště žádati, vyplývá z § 43 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z., který, jak již uvedeno, nebyl ani zrušen ani změněn, dle něhož okresní výbor vykonává z úřední moci dozor nad tím, aby zákona toho bylo šetřeno a jest k tomu konci oprávněn učiniti všeliká opatření, jež dle tohoto zákona náleží učiniti obecnímu výboru (nyní zastupitelství), pokud by úřad tento opomenul je učiniti. Že by B. byl prohlásil, že si přeje, aby služební poměr jeho nebyl posuzován podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb., toho stížnost ani netvrdí a je to ostatně vyvráceno spisy, zejména žádostmi jeho svrchu uvedenými. Těmi je také vyvráceno tvrzení stížnosti, že se B. spokojil se zvýšením platu, na němž se obec 20. prosince 1920 usnesla, poněvadž již v podání z 5. ledna 1921, adresovaném zsp-u, podaném u osk-e v L. proti této nedostatečné úpravě protestoval a úpravu platu dle zákona žádal.
Vycházeje z těchto úvah shledal nss námitky stížnosti bezdůvodnými a proto stížnost zamítl.

Citace:

Nález č. 2133. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 848-854.