Č. 1948.

Závodní výbory: 1. Každý náhradník závodního výboru má ve příčině propuštění z práce (§ 22 zák. o závod. výborech z 12. srpna 1921 č. 330 sb.) totéž právní postavení jako člen závodního výboru. — 2. Rozhodčí komise není povolána rozhodovati o soukromoprávních účincích propuštění náhradníka závodního výboru (§ 22 cit. zák. o závod. výborech). — 3. Rozhodčí komise jest povolána rozhodovati o otázce, zda náhradníku závodního výboru přísluší v příčině propuštění ochrana dle § 22 cit. zák. o závod. výborech.
(Nález ze dne 9. února 1923 č. 1166.)
Věc: Firma »K-ská továrna na porcelán Concordia bratří L. a spol.« v K. V. (adv. Dr. F. Anders z Karl. Var) proti rozhodčí komisi pro obvod okresní politické správy v Karlových Varech (odb. rada Dr. F. Stern — za zúčastn. stranu adv. Dr. L. Winter) stran propuštění náhradníka závodního výboru.
Výrok: Stížnost, pokud směřuje proti výroku úřadu, že k propuštění náhradníka závodního výboru Josefa P., bylo zapotřebí souhlasu rozhodčí komise, zamítá se jako bezdůvodná, v ostatním se naříkané rozhodnutí zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodčí komise v K. V. vyslovila nálezem ze dne 30. května 1922, že propuštění náhradníka závodního výboru Josefa P., zaměstnaného jako montéra v závodě st-lky, jest neplatné a že st-lka jest povinna přijmouti jmenovaného znovu do práce za dřívějších pracovních podmínek a nahraditi mu ušlý výdělek.
Důvody rozhodnutí tohoto spočívají na úvaze, že náhradník závodního výboru povolaný k zastupování člena závodního výboru, když ho něco zajde, má dle intence zákona požívati téže ochrany, jakou požívá člen závodního výboru, třeba tedy § 22 zákona o závodních výborech mluvil výslovně pouze o členech závodního výboru, a stanovil, že tito jen se souhlasem rozhodčí komise smějí býti propuštěni z práce, nutno přec tuto ochranu vztahovati i na náhradníky a pokládati propuštění náhradníka z práce bez tohoto souhlasu za neplatné.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná namítá, že ochrana, již zákon o závodních výborech poskytuje ve svém § 22 členům závodního výboru v příčině výpovědi jejich z práce, nevztahuje se na náhradníky členů závodního výboru a to aspoň do té doby ne, dokud náhradníci nevstoupí do výboru na místo ubylého člena závodního výboru.
Nss uvážil o stížnosti takto:
V celkovém obsahu nař. rozhodnutí dlužno rozeznávati výroky dva a to:
1. prohlášení úřadu, že Josef P. jako náhradník člena závodního výboru jest účasten v příčině propuštění z práce téže ochrany jako členové závodního výboru sami,
2. rozhodnutí o tom, že služební poměr mezi st-lkou a zúčastněnou stranou nebyl zrušen, nýbrž existuje dále a že st-lka jest povinna zúčastněnou stranu přijmouti do práce a nahraditi jí ušlý výdělek. Příslušnost rozhodčí komise k výroku uvedenému na místě prvém zakládá se na ustanovení § 26 cit. zák., dle něhož komise tato je po- volána rozhodovati o rozsahu povinností a práv členů závodního výboru, tedy zajisté také o tom, které osoby účastný jsou těchto práv a povinností.
Pro řešení této otázky po stránce věcné přichází v úvahu ovšem nejprve ustanovení § 22 zák. o závodních výborech. Dle tohoto ustanovení smějí členové závodního výboru býti propuštěni jen se souhlasem rozhodčí komise.
Stížnost vykládá ono ustanovení tak, že se týká jediné členů závodního výboru a nikoli náhradníků, kdežto žal. úřad má za to, že na tomto místě zákon zahrnuje pod pojem členů závodního výboru také náhradníky.
Na podporu svého názoru uvádí st-lka, že náhradníci nejsou ničím jiným, než pouhými čekateli na místa členská v závodním výboru, na něž se povolávají a tím se stávají účastnými zmíněné výhody poskytované členům závodního výboru teprve tehdy, když odpadne člen, za něhož dotčený náhradník byl zvolen.
Tvrzení toto není úplně správné. Náhradník člena závodního výboru není povolán k činnosti v závodním výboru jen tehdy, když ubude onen člen závodního výboru, za něhož byl zvolen, nýbrž účastní se jednání závodního výboru již tenkráte, když člena, za něhož byl zvolen, něco zajde (§ 10, odst. 4).
Jest pravda, že § 22 mluví pouze o členech závodního výboru, než okolnost ta sama o sobě nevyvrací názor žal. úřadu. Vždyť zákon i na jiných místech mluví o členech závodního výboru, a přece nemůže vzhledem k intenci dotčených ustanovení býti pochybnosti o tom, že míní tím také náhradníky závodního výboru; tak tomu jest ku př. v příčině předpisů týkajících se mlčenlivosti členů závodního výboru (§ 3, odst. 3 a § 28), zákazu zasahovati do správy a provozu závodu (§ 3, odst. 2 a § 28), volby člena ze skupiny menšiny (§ 7, odst. 2), funkční doby členů závodního výboru (§ 20, odst. 2), ukončení činnosti členů závodního výboru (§ 21). Ba i odstavec první samotného § 22, bezprostředně předcházející ustanovení, o něž tu spor, mluví o nárocích na mzdu členů závodního výboru, při čemž sotva může býti nějaká pochybnost o tom, že má na zřeteli i náhradníky závodního výboru.
Z pouhé okolnosti, že zákon v odst. 2 § 22 mluví pouze o členech a nikoli také výslovně o náhradnících závodního výboru, nelze tedy ještě souditi, že zákon náhradníkům zvláštní ochranu tímto ustanovením vytvořenou poskytnouti nechce, i jest třeba odpověď na otázku, o kterou tu jde, hledati spíše v intenci tohoto zákonného ustanovení.
V tom směru nutno si uvědomiti, že činnost funkcionářů závodního výboru, členů i náhradníků, jest povahy takové, že i při řádném, svědomitém a nestranném plnění povinností mohou funkcionáři ti octnouti se v rozporu se svým zaměstnavatelem, na němž vzhledem na své služební postavení jsou do jisté míry závislí. Aby tento poměr dotčeným osobám nebyl na závadu v řádném a nestranném plněni jejich povinností, pojato bylo do zákona zmíněné ustanovení, o němž vládní návrh praví, že »zaručuje značnou neodvislost členů závodní rady tím, že je chrání proti libovolnému propouštění se strany zaměstnavatele, který by snad tímto způsobem chtěl se sprostiti nepříjemného mu člena závodní rady«.
Důvody, pro něž ustanovení ono do zákona bylo pojato, platí zajisté plnou měrou i o náhradnicích. I tito mohou při plnění svých povinností octnouti se v kolisi se svým zaměstnavatelem a potřebují téže ochrany jako členové závodního výboru.
Okolnost, že teprve v druhé řadě povoláni jsou k činnosti v závodním výboru, na věci ničeho nemění. Může zajisté se státi, že náhradník závodního výboru, zajde-li častěji něco člena, za něhož byl zvolen, koná funkci svoji v závodním výboru častěji a ve větší třeba míře, než sám dotčený člen závodního výboru. Nelze proto mysliti, že by zákon byl chtěl omeziti ochranu svoji pouze na členy závodního výboru samotný s vyloučením náhradníků, a ponechati tyto v tom směru bez ochrany.
Nelze proto výklad zmíněného zákonného ustanovení, jak stížnost jej podává, pokládati za správný, a bylo proto stížnost v tomto bodě zamítnouti jako bezdůvodnou.
Pokud se týče druhého výroku (ad 2), musil soud převším uvážiti, zda rozhodčí komise jest povolána k rozhodování o tom, zda služební poměr mezi náhradníkem závodního výboru a jeho zaměstnavatelem pokládati jest za zrušený či nikoli a jaké soukromoprávní závazky postihují zaměstnavatele, jestliže propustí takového zaměstnance z práce, nejsa k tomu oprávněn.
Nař. rozhodnutí v této části jest rozhodnutím ve sporu vzniklém z pracovního poměru mezi samostatným živnostníkem a jeho pomocným zaměstnancem (§ 72 živn. řádu).
Poměr ten je rázu soukromoprávního. Rozhodování o nárocích z tohoto poměru vzešlých přikázal zákon ze 27. listopadu 1896 č. 218 ř. z. (§§ 1 a 37) soudům živnostenským nebo soudům okresním.
Jest tedy uvážiti, zda novým zákonem byla působnost ta přenesena na rozhodčí komisi dle svrchu cit. zákona.
Nss neshledal, že by se tak bylo stalo. V daném píípadě nejedná se o rozhodnutí rozhodčí komise dle § 3 lit. g) cit. zák., jímž by tato uznala propuštění dělníka nebo zřízence pracujícího v závodě déle než 3 léta zřejmě neodůvodněným proto, že se stalo pro některý z důvodů uvedených sub lit. aa), bb) a cc)) tohoto zákonného ustanovení, nejde však také v tomto bodě ani o výrok dle § 22 zák. o závodních výborech, dle něhož rozhodčí komise jest povolána k tomu, aby udílela neb odpírala souhlas k propuštění členů závodního výboru.
Komise uznavši, že se st-lka dotkla práv zúčastněné strany tím, že ji propustila bez souhlasu rozhodčí komise, neomezila se na tento svůj výrok, nýbrž vyvodila z toho hned důsledky další, a rozhodla o tom, jaké právní následky jeví propuštění náhradníka závodního výboru v příčině soukromoprávního poměru smluvního mezi tímto zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem, když k propuštění tomu nebyl vyžádán souhlas komise.
Než z okolnosti, že komise udílí neb odpírá souhlas k propuštění funkcionářů závodního výboru, neplyne ještě, že má také rozhodovati o soukromoprávních nárocích těchto funkcionářů vůči jejich zaměstnavateli v tom případě, když tento propustil je z práce bez souhlasu rozhodčí komise a nebo přes to, že komise souhlas svůj odepřela. Z toho plyne, že o těchto nárocích i na dále přísluší rozhodovati soudu. Ustanovuje-li § 26 cit. zák., že rozhodčí komise rozhoduje o povinnostech a právech členů závodního výboru, rozuměti jest ustanovení onomu tak, že rozhodčí komisi přísluší rozhodovati o existenci a rozsahu práv i povinností funkcionářů závodního výboru dle tohoto zákona, nikoli však o soukromoprávních nárocích, jež vzešly zúčastněné straně z toho, že si zaměstnavatel nevyžádal k jejímu propuštění souhlasu rozhodčí komise.
Přisvojivši si rozhodování o těchto nárocích, vybočila rozhodčí komise zřejmě z mezí určených její působnosti zákonem o závodních výborech, a jest tedy rozhodnutí její nezákonné.
Poněvadž k příslušnosti správního úřadu musí nss, zkoumaje jeho rozhodnutí, přihlížeti z povinnosti úřední, musilo nař. rozhodnutí v tomto bodě, přes to, že nepříslušnost rozhodčí komise po této stránce stížností naříkána nebyla, býti zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 1948. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 466-469.