Č. 1915.

Státní občanství: K nabytí státního občanství podle § 1 č. 3 úst. zákona z 9. dubna 1920 č. 236 sb. je třeba, aby rodíce osoby, o niž jde, měli — podle okolností — řádné bydliště nebo právo domovské na území republiky čsl. v době, kdy tento zákon vešel v platnost.
(Nález ze dne 1. února 1923 č. 8387/22.1)
Věc: Ludvík T. ve Vídni proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran neuznání státního občanství čsl.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ludvík T., soukromník ve Vídni, podal podle § 1 č. 3. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 sb. u min. vnitra žádost za uznání čsl. státního občanství.
Žádost doložil výtahem z matriky obce S. (župa liptovská), dle něhož se narodil dne 19. března 1874, z rodičů Jakuba T. a jeho manželky Josefíny G., dále dokladem, že jako ředitel akciové společnosti pro vývoz dřeva »F.« bydlel od roku 1904 do r. 1919 ve Rjece a od roku 1919 se zdržuje ve Vídni, a úředním potvrzením, že rodiče měli ve velkoobci Lipt. Sv. Mikuláši stálé bydliště a právo domovské. Ludvík T. v žádosti uvádí, že byl před převratem uherským státním občanem.
Dle dopisu županského úřadu v Liptovském Sv. Mikuláši z — měli rodiče žadatelovi dle potvrzení obce L. Sv. M. z 26. února 1921 bydliště a domovské právo v Lipt. Sv. M. Jmenovaní již nežijí.
Rozhodnutím min. čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě ze dne 29. září 1921 č. — nebylo žádosti Ludvíka T. vyhověno, poněvadž se § 1 č. 3 zák. ze dne 9. dubna 1920 č. 326 sb. vztahuje na osoby, jichž rodiče dosud mají domovské právo v některé obci na území republiky čsl. Podmínka tato není zde splněna, poněvadž rodiče žadatelovi nejsou již na živu.
Rozhoduje o stížnosti vytýkající nezákonnost výroku tohoto, řídil se nss těmito úvahami:
St-l opírá svůj výrok na uznání, že jest státními občanem čsl., o ustanovení § 1 č. 3 cit. úst. zákona, dle něhož jsou stát. občany čsl. bývalí státní občané němečtí, rakouští a uherští, kteří se narodili na území čsl. republiky jako děti státních občanů německých, majících na tomto území řádné bydliště, nebo státních občanů rakouských nebo uherských, majících tam právo domovské, i když osoby, o něž jde. samy nemají v době, kdy tento zákon vejde v platnost, bydliště neb domovského práva v republice čsl.
V daném případě jest spornou jediné otázka, zda zákon v ustanovení právě uvedeném požaduje jen, aby rodiče osoby, o jejíž státní občanství jde, měli své bydliště nebo právo domovské na území republiky čsl. v době narození dítěte, či žádá-li zákon, aby je měli v době, kdy zákon vešel v platnost t. j. v den 16. července 1920. Aby zjištěn byl úmysl, jímž zákonodárce byl veden při zmíněném ustanovení § 1 č. 3, jest třeba přihlédnouti ke vzniku předpisu toho a k jeho účelu.
Mírové smlouvy upravily otázky státního občanství ve státech po světové válce nově vzniklých ustanoveními, jež spočívají na základním principu, že příslušníky státu vykonávajícího práva svrchovanosti nad určitým územím stávají se všichni, kdož jsou v době, kdy smlouvy ty nabudou působnosti, v určitém svazku s územím tím. Za svazek takový pokládají mírové smlouvy, pokud jde o státní občanství ve státech vzniklých na území bývalého mocnářství rakousko-uherského, u bývalých státních občanů říše německé, usídlení jich na území, jež náleželo dříve k říši německé a bylo uznáno za součást státu čsl. (čl. 84 mírové smlouvy Versaillské), u bývalých státních občanů rakouských a uherských právo domovské na území, jež dříve tvořilo část bývalého mocnářství rakousko-uherského (čl. 64 a 70 mírové smlouvy s Rakouskem, čl. 3. mírové smlouvy s Československem, čl. 61 mírové smlouvy s Maďarskem).
V uvedených ustanoveních mírových smluv jest jasně vysloven princip původního nabytí státního občanství na základě svazku vížícího osobu k určitému území v době přítomné.
Pouhé zrození na určitém území uznávají mírové smlouvy za titul pro nabytí státního občanství jen v případě, že nenabývá se zrozením státního občanství jiného (čl. 65 mír. smlouvy s Rakouskem, čl. 6 mírové smlouvy s Československem, čl. 57 mír. smlouvy s Maďarskem). Ustanovení tato jsou zřejmě supletorní a zakládají jen domněnku státního občanství podle původu, pokud není podán důkaz jiného státního občanství.
V čl. 3. mírové smlouvy s Československem uznáni byli za čsl. příslušníky ipso facto a bez jakékoli formality příslušníci němečtí, rakouští a uherští, kteří v den, kdy nabude smlouva ta platnosti, mají podle okolností bydliště neb právo domovské na území, jež jest nebo bude uznáno za část Československa podle mírových smluv s Německem, Rakouskem a s Maďarskem, nebo podle jakýchkoli smluv uzavřených k uspořádání nynějších poměrů.
Mimo toto ustanovení spočívající na zmíněném základním principu, že podmínkou nabytí státního občanství jest svazek vížící určitou osobu k území nově vzniklého státu a trvající v době, kdy smlouva mírová nabyla působnosti, jest pak v mírové smlouvě s Československem další ustanovení v čl. 4, jímž Československo uznává za příslušníky čsl. ipso facto a bez dalších formalit osoby, které jsou státními občany německými, rakouskými neb uherskými a narodily se na území shora (t. j. v čl. 3) jmenovaném z rodičů majících tam, podle okolností, bydliště nebo právo domovské, i když ony osoby samy v den, kdy tato smlouva nabude působnosti, tam nemají bydliště nebo podle okolností právo domovské.
Ustanovení toto podle jeho znění i zařadění před čl. 6 stanovící pre- sumpci státního občanství na základě zrození, nelze vykládati jinak, než v souvislosti s čl. 3, jako ustanovení, spočívající na téže základní zásadě, že tu musí býti svazek vížící osobu v době přítomné k území státu čsl. Také srovnání dikce v čl. 3, »mají právo domovské« a v čl. 4 »ma- jících právo domovské« (ve francouzském textu v obou článcích slovo »ayant«) nasvědčuje tomu, že slovy těma má v obou případech vyjádřen býti čas přítomný a stav trvající.
Mírové smlouvy uzavřené s jinými státy nemají ustanovení obdobného článku 4. mírové smlouvy s Československem. Okolnost ta vede nutně k závěru, že čl. 4 byl pojat do mírové smlouvy s Československem na prospěch tohoto, aby zajištěno bylo příslušenství státní v republice naší těm, kteří mají ještě určité vztahy k území, na němž se narodili, sami však nemají titulu pro nabytí státního občanství žádaného článkem 3 mírové smlouvy a že proto nahrazen požadavek pojítka s územím tím, v čl. 3 vyslovený, požadavkem, aby aspoň rodiče jejich měli v době, která dle mírové smlouvy pro posouzení, jsou-li náležitosti pro nabytí státního občanství dány, jest jedině rozhodná, totiž v době počátku působnosti mírové smlouvy bydliště, pokud se týče právo domovské na území státu čsl.
Ústavním zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. byly po rozumu závazku v hlavě I. čl. 1. mírové smlouvy Československem převzatého zásady vytknuté v čl. 3, 4, a 6 smlouvy mírové uznány a provedeny ustanoveními v § 1 pod č. 1 až 3 danými.
Ustanovením § 1 č. 1 převzata byla zásada vytknutá v čl. 3 mírové smlouvy s Československem, byla však modifikována potud, že k nabytí státního občanství vyžaduje se nabytí a nepřetržité trvání domovského práva v území náležejícím nyní republice čsl. nejpozději od ledna 1910.
Náležitost vytknutá v čl. 3 mírové smlouvy byla tedy stanovena přísněji než mírová smlouva žádala, do č. 2 § 1 pojato bylo ustanovení, odpovídající zásadě stanovené v čl. 84 mírové smlouvy Versaillské, dle něhož je podmínkou nabytí státního občanství bydliště na území republiky čsl. v době přítomné, do č. 3 pojato bylo v plném znění ustanovení článku 4 mírové smlouvy s Československem, v č. 4 pak přiznává se státní občanství na základě služebního poměru ke státu čsl. založeného po 28. říjnu 1918.
Spočívají-li ustanovení č. 1, 2 a 4 jak z obsahu jejich zřejmo, na zásadě, že tu musí býti právní nebo faktický vztah osoby, o jejíž státní občanství jde, k republice čsl. ještě v době, kdy zákon nabyl účinnosti, pak nelze za to míti, že by byl zákonodárce chtěl založiti ustanovení č. 3 na principu jiném, a přiznati státní občanství jen na základě původu, nýbrž nutno souditi, že i tu žádá zákon jako nutný rekvisit držbu práva domovského na území republiky čsl. aspoň u rodičů v téže době, která je rozhodna podle č. 1, 2 a 4 pro nabytí státního občanství.
Kdyby se mělo ustanovení § 1 č. 3 rozuměti tak, že zákon stanoví jako rekvisit státního občanství domovské právo rodičů jen v době narození dítěte, dospělo by se k výsledku, který by zajisté nebyl a nemohl býti v úmyslu zákonodárce a k důsledkům pro stát čsl. po případě nepříznivým, totiž že by státního občanství zdejšího i výhod z něho plynoucích již po zákonu samém nabývaly osoby v jiném státě usedlé a domovsky příslušné, i když ani samy, ani jejich rodiče nemají zcela žádných vztahů k území státu čsl., anebo že by osoby usídlené v cizozemsku a tam i nadále bydlící, staly se zdejšími státními občany, rodiče jejich však, na území čsl. sice bydlící, práva domovského tu však již nemající, státního občanství zdejšího by nenabyly.
I z protikladu mezi větou »státních občanů rakouských neb uherských, majících tam domovské právo« a mezi závětím »i když osoby, o něž jde, samy nemají domovského práva v republice čsl.« lze souditi na význam slova »majících«.
Slovům »i když . . . samy nemají« nelze tu rozuměti jinak, než že domovské právo v republice čsl. v době, kdy zákon vejde v platnost, musí míti aspoň rodiče osob, jež práva toho samy nemají.
Úvahy ty, jakož i samo zařazení sporného ustanovení č. 3 do § 1 vedou nutně k úsudku, že ustanovení to nelze vykládati jako úchylku od základního pravidla v č. 1 a 2 § 1 vyjádřeného, nýbrž v souhlasu s tímto tak, že zákon i v č. 3 žádá, aby v době nabytí účinnosti zákona byla aspoň u rodičů osob, jež se mají státi státními občany čsl., splněna základní podmínka, totiž bydliště, pokud se týče domovské právo na území republiky čsl.
Měli-li sice rodiče osoby, o niž jde, právo domovské na území republiky čsl. až do své smrti, nedožili-li se však dne, kterým ústavní zákon vešel v platnost, t. j. dne 16. července 1920 (§ 20 t. zák. a vyhláška min. vnitra ze dne 20. srpna 1920 č. 492 sb.), pak ovšem není uvedená podmínka splněna.
Ježto ani st-l netvrdil ani šetřením nebylo prokázáno, že rodiče jeho se uvedeného dne dožili a že měli v té době domovské právo na území republiky čsl., a nevykázal tudíž splnění náležitostí v § 1 č. 3 ústav. zákona č. 236 z r. 1920 vytknutých, jeví se nárok st-lův jediné na tomto ustanovení zákona založený v zákoně neodůvodněným a byla proto stížnost zamítnuta.

Stejně i nálezy pozdější, na př. ze 17. dubna 1923 č. 18014/22, zedne 17. května 1923 č. 8414 a j.

Citace:

Nález č. 1915. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 399-402.