Č. 1996.

Pozemková reforma: Nemovitost, která slouží jako ostatní zabrané nemovitosti zemědělské produkci, není objektem podle § 3 a) zák. záborového.
(Nález ze dne 20. února 1923 č. 2922.) Věc: Jan H. v S. (adv. Dr. B. Jahn z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o vyloučení usedlosti ze záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Za vyloučené ze záboru prohlašuje záborový zákon v § 3 a) objekty právně i hospodářsky samostatné, které neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech.
Zkoumají-li se důvody nař. rozhodnutí, pro které odepřel žal. úřad vyhověti žádosti st-lčině za vyloučení usedlosti čp. — v L. O. ze záboru, nutno přijíti k názoru, že žal. úřad tím, že akcentoval po různých stránkách jednotnost hospodářské správy usedlosti té a st-lčina velkostatku, chtěl vlastně vytknouti, že jak velkostatek tak i usedlost tvoří jednotný soubor nemovitostí, v němž usedlost není takovým zvláštním v sobě uzavřeným celkem, který by nejen byl sám o sobě schopen tvořiti zvláštní samostatnou hospodářskou jednotku, nýbrž i měl své vlastní hospodářské určení, které by se neslo k jinému účelu, než k zemědělské neb lesní produkci, že tedy vlastně výrok žal. úřadu popírá, že by usedlost vylučovaná byla objektem po rozumu § 3 a) zák. zábor.
Nss vyslovil již ve svém nálezu ze dne 23. ledna 1922 č. 7851/21 (Boh. 1133 adm.), na jehož podrobné odůvodnění se strany dle § 44 jedn. řádu odkazují, že právním předpokladem vyloučení ze záboru jest, aby vylučovaná nemovitost měla jiný účel, než zemědělskou nebo lesní produkci, a že nemovitosti, které podmínce té nevyhovují, sloužíce jako ostatní nemovitosti téhož vlastníka zemědělské produkci, tvoří jen jednoho součinitele z onoho součtu čili souboru, který vykazuje v celku výměru § 2 zák. zábor. a tím všechny své sčítance uvádí v zábor.
V daném případě st-lka již v žádosti vylučovací tvrdila, že se usedlost čp. — v L. O. skládá z obytné a hospodářské budovy s pozemky v celkové výměře 28 ha, téměř výhradně zemědělskými a lesem č. kat. — ve výměře 2 ha a že jest tedy přímo typickou selskou usedlostí.
Stejné stanovisko hájí také ve stížnosti. Tím však sama přiznává, že vylučovaná nemovitost nemá jinakého účelu, než zabraný velkostatek, nýbrž že má stejně jako on účel zemědělský, v širším toho slova smyslu, že tedy není objektem po rozumu § 3 a) zák. zábor.
Nevyhovělo-li pak nař. rozhodnutí její žádosti za vyloučení usedlosti té ze záboru, neporušilo tím zákon a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba zkoumati, zda jsou tu další podmínky pro vyloučení takové, jak o nich byla řeč v úvodě.

Citace:

Nález č. 1996. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 564-565.