Č. 2240.

Státní úřednictvo: Pro ztrátu přiznaných zaopatřovacích požitků vdovských dle § 59 zák. čl. 65 z roku 1912 jest rozhodno, zda vdova odešla z území republiky s úmyslem, aby změnila své řádné bydliště.
(Nález ze dne 19. dubna 1923 č. 4345.)
Věc: Marie S. v L. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o výplatu vdovské pense.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Dne 15. června 1922 žádala st-lka u žal. úřadu, aby jí byla vyplácena vdovská pense, počínajíc dnem 1. listopadu 1921. Pense byla jí vyplácena podle výnosu č. 7496/1886 až do konce října 1921, kdy odcestovala v rodinných záležitostech do Budapešti, kdež se zdržovala do 9. června 1922. Nyní bude se zdržovati opět v L.
Nař. rozhodnutím povolil žal. úřad st-lce opět výplatu zaopatřovacích prostředků, ale jen od 1. července 1922.
Stížnost do rozhodnutí toho podanou shledal nss důvodnou.
Ze správních spisů je patrno, že jde o zaopatřovací požitky, přiznané za maďarské vlády st-lce jako vdově po státním úředníku, a jest tudíž poměr ten posuzovati podle zák. čl. 65 z roku 1912, pokud nebyl změněn zákony čsl. republiky. Podle § 59 č. 4 cit. zák. jest zastaviti likvidovanou již vdovskou pensi tehdy, jestliže vdova bez předchozího dovolení ministrova zdržuje se trvale mimo hranice zemí uherské koruny, zemí zastoupených v říšské radě, nebo Bosny a Hercegoviny, kteréžto ustanovení odpovídá předpisu § 44 č. 5 téhož zákona, pokud jde o zaopatřovací požitky úředníka samého.
Podle posl. odst. § 59 jest v tomto případě zastaviti pensi pouze dočasně, a může býti opět poukázána od prvního dne následujícího měsíce potom, kdy překážka ta opět odpadla, aniž však lze likvidovati také dodatečně pensi za dobu minulou, kterýžto předpis souhlasí taktéž s ustanovením platným pro úředníka samého (§ 44, odst. 2).
Pokud jde o případnou změnu ustanovení těch předpisy republiky čsl., přicházeti by mohlo v úvahu pouze vl. nař. ze dne 8. srpna 1922 č. 247 sb., jehož § 18 rozšířena byla ustanovení platící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku o povoleních udělovaných osobám, jimž se vyplácí odpočivné a zaopatřovací požitky, k cestám do ciziny a pobytu tam, i na Slovensko v ten způsob, že ztrácí vůbec nárok na požitky ty ten, kdo bez dovolení odcestuje do ciziny, anebo překročí dobu, na kterou mu bylo uděleno povolení k cestě do ciziny nebo k pobytu tam. Nařízení to však nabylo dle § 19 platnosti dnem 25. srpna 1922, kdežto st-lka, jak ze správních spisů patrno; odcestovala do Maďarska již v říjnu 1921 a vrátila se na zdejší území dne 13. června 1922, tudíž přede dnem, kdy nařízení to nabylo účinnosti, a nebylo by tudíž lze postihnouti ji újmou, stanovenou touto pozdější normou pro nešetření předpisů na Slovenské území teprve po návratu jejím rozšířených.
Opřel-li žal. úřad výrok svůj o tuto normu, postrádá jeho výrok právního podkladu a jeví se nezákonitým, i když se nehledí k tomu, že bylo by podstatnou vadou řízení, když se úřad nezabýval skutkovou otázkou, zda jsou zde podmínky v cit. § 18 uvedené, totiž odjezd nebo pobyt v cizině bez dovolení nebo překročení doby v daném povolení stanovené.
Výrok v odpor vzatý jest však stížen nezákonitostí i v případě, že úřad přihlédl k ustanovení § 59 zák. čl. 65 r. 1912. Z předpisu toho je totiž patrno, že zákon spojoval ztrátu pense již přiznané pouze s kvalifikovaným pobytem v cizině, předpokládaje nejen, že nebylo zde povolení k pobytu v cizině, nýbrž také že šlo o pobyt trvalý.
I když z posl. odst. téhož paragrafu je patrno, že stačila pouze relativní trvalost, neponechává doslov tohoto předpisu nižádné pochybnosti o tom, že zákon tímto trvalým pobytem nerozuměl pouhý příležitostný, přechodný zájezd do ciziny, nýbrž že předpokladem pro ztrátu pense již přiznané bylo, že oprávněný přeložil aneb alespoň zamýšlel přeložiti řádné bydliště do ciziny na dobu delší.
Jak ze správních spisů patrno, úřad při svém šetření omezil se pouze na okolnost, zda st-lka v cizině byla, a po kterou dobu se tam fakticky zdržovala.
St-lka tvrdila však již v správním řízení, že odjela do Maďarska pouze proto, že její syn tam zemřel a jeho manželka tam onemocněla, pročež chtěla vypomoci jí a jejím čtyřem osiřelým dětem, že však svůj stálý pobyt v L. podržela a nemíní odtud se nikdy přestěhovati, a že se mohla teprve nyní vrátiti pouze proto, že v cizině sama onemocněla.
Jsou-li okolnosti tyto pravdivé, nelze tvrditi, že se st-lka odebrala do ciziny k trvalému pobytu, nýbrž šlo by na rozdíl od tohoto o pouhou příležitostnou, rodinnými záležitostmi vyvolanou dočasnou návštěvu, z níž vrátiti se bylo jí znemožněno okolností mimo její vůli ležící, tedy o případ jiný, než pro který zákon stanovil ztrátu pense.
Použil-li úřad přes to onoho ustanovení, vycházel patrně z právního názoru, že již v pouhém faktu, že někdo po určitou dobu nelézá se mimo území republiky, spatřovati jest trvalý pobyt v cizině po rozumu cit. § 59, kterýžto názor však, jak dovozeno, je mylný, a nenalézá opory v zákonech. Sveden tímto mylným právním názorem, nehleděl úřad k okolnostem, stranou tvrzeným a pro řešení sporu rozhodným, z nichž by se bylo vyjevilo, zda jsou zde podmínky §em 59 předpokládané čili nic.
Bylo tedy zrušiti rozhodnutí v odpor vzaté pro nezákonitost podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2240. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1064-1066.