Č. 1890.

Honební právo (Slovensko): 1. Způsob výkonu honebního práva podle §§ 2 a 3 zák. čl. 20/1883. — 2. Při řízení o propachtování honitby na plochách spadajících pod § 3 cit. zák. čl. jsou vyloučeni z účastenství všichni, kdož jsou ve smluvním poměru k obci ohledně této věci nebo jsou na ní bezprostředně interesováni.
(Nález ze dne 26. ledna 1923 č. 762).
Věc: Benö S. v A. proti županskému úřadu v Bratislavě o nescnválení pachtu obecní honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle protokolu ze dne 6. července 1919 usneslo se obecní zastupitelstvo, aby honitba v obci A., celkem 2341 kat. jiter, byla propachtována na dobu od 1. srpna 1919 do 31. července 1925, tudíž na 6 let za podmínek blíže uvedených, mezi nimiž zejména pod. č. 9 bylo vysloveno, že zastupitelský sbor má právo mezi podateli svobodně voliti a že není povinen pronajati honitbu nejvíce podávajícímu. Den dražby položen byl na 21. července 1919 a usneseno uveřejniti vyhlášku v župním úředním listě. Schůze zúčastnil se st-l, obvodní notář, jímž byl také protokol podepsán.
Podle protokolu ze dne 21. července 1919 podal st-l při dražbě největší nabídku 546 K a přítomní členové zastupitelstva schválili výsledek dražby hned při ní. Nař. rozhodnutím prohlásil žal. úřad, že podle § 3 zák. čl. 20 z r. 1883 neschvaluje smlouvu mezi zastupitelstvem obce A. s jedné a st-lem s druhé strany podle dražby dne 21. července 1919 o pronájem honitby uzavřenou a vyzval obecní představenstvo, aby dalo znovu honitbu tu do pachtu na dobu od 1. srpna 1921 do 31. ledna 1928 veřejnou dražbou a by předložilo dražební podmínky ke schválení ještě před dražbou.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
Podle § 1 zák. čl. 20 z r. 1883 právo honitby jest nerozlučným příslušenstvím vlastnictví k pozemku. Výkon práva toho upraven jest však v §§ 2 a 3 různým způsobem podle velikosti plochy vlastníku náležející. Kdežto totiž podle § 2 výkon ten náleží vlastníku plochy alespoň 200 kat. jiter velké nebe plochy sice menší, ale tvořící samostatný, způsobem v odst. 2 vylíčeným ohraničený celek, po případě podle odst. 3 združivším se vlastníkům ploch jednotlivě alespoň 50 jiter a v celku aspoň 200 jiter čítajících, stanoví § 3 ohledně pozemkových majetků pod předpis § 2 nespadajících, jakož i ploch náležejících obci, že jejich majitelé mají honební právo dáti do pachtu ve spolku s obcí nejméně na 6 let, při čemž dotčený čistý výnos náleží jednotlivým vlastníkům podle poměru jejich držebnosti a nelze-li poměru toho zjistiti, připadne celý výtěžek obci k správním účelům. Pacht provésti jest podle předpisů platných pro pacht obecního majetku.
Z ustanovení těchto jest patrno, že v případě § 3 výkon honebního práva jednotlivcova, jakožto nerozlučné součásti vlastnictví, omezen jest v ten způsob, že volná disposice jím jest vlastníku odňata a přenesena na obec, jíž výhradně náleží realisace práva toho.
V daném případě jest nesporno, že jde o plochy spadající pod ustanovení § 3. Sporný mohl by býti v tomto směru pouze jeden bod, zda totiž jde výhradně o pozemky nalézající se v soukromém vlastnictví jednotlivých občanů neb o pozemky jednak těchto a jednak obecní: Kdežto totiž se ve správních spisech mluví stále o »obecní honitbě,« z vývodů stížnosti bylo by lze souditi, že jde o případ první, totiž výhradně o pozemky jednotlivých občanů, tak, že v komplexu, jehož onen pacht se týká, obecní pozemky vůbec obsaženy nejsou. Leč okolnost ta jest po názoru nss při řešení otázky v úvahu přicházející nerozhodna, když znění 1. a 2. odst. § 3, zejména porovná-li se s předpisem § 2, nepřipouští pochybnosti o tom, že i v tom případě realisace honebního práva náleží obci podle předpisů platných o obecním majetku.
Pokud jde o způsob této realisace a to podle 1. odst. § 3 pachtem, odkazuje zákon v odst. 2 téhož paragrafu na předpisy § 110 zák. čl. 17 z r. 1871, na jehož místo nastoupil po rozumu § 166 zák. čl. 22 z r. 1886 § 120 tohoto zák. čl.
Z ustanovení těchto jasně vyplývá, že propachtování honitby na plochách spadajících pod § 3 zák. čl. 20 z r. 1883, o které právě v tomto případě jde, jest záležitostí obecní, při níž obec vystupuje jak v této své vlastnosti tak i jako representantka určité zvláštní třídy svých členů, to jest majitelů pozemků pod § 3 hon. zák. spadajících a důsledně s tím, že záležitost tu posuzovati jest podle zákona jednajícího o onerosních záležitostech obecních vůbec, tudíž zák. čl. 22 z r. 1886.
Právní účinek prvního závěru jest ten, že při pachtu honitby takové stojí vůči pachtýři jako smluvní strana obec, nikoliv vlastníci jedno- tlivých pozemků, jak se st-l mylně domnívá, účinek závěru druhého jeví se pak v tom, že, má-li onen úkon obce býti platný a účinný, šetřiti jest i po stránce formální všech náležitostí zákonem pro úkony toho druhu předepsaných.
K předpisům těm náleží zejména i § 57 cit. zák. čl. 22, dle něhož z účastenství při projednávání záležitostí obecních jsou vyloučeni nejen všichni, kdož jsou k obci ve smluvním poměru ohledně věci, o kterou jde, nýbrž i ti, kdo jsou na oné věci bezprostředně interesováni.
Žal. úřad zjistil a st-l nepopřel, že při schůzi obecního zastupitelstva, na níž bylo usneseno propachtovati honitbu veřejnou dražbou a stanovení dražební podmínky, zúčastnil se st-l, obvodní notář, Benö V. obecní rychtář, a Vendelín Cz., člen obecního výboru, a že se všichni tři zúčastnili dražby jako podavatelé a st-l jako vydražitel. Ze správních spisů jest dále patrno, že se st-l zúčastnil i jiných úkonů dražby se týkajících, tak zejména vydání vyhlášky dražební a obeslání členů obecního zastupitelstva jak k oné první schůzi, tak i ke dražbě, při níž výsledek dražby byl zastupitelstvem schválen.
Žal. úřad vycházel, jak z jeho výroku patrno, dále z předpokladu, že st-l dražbu vedl a že se zúčastnil i při schválení jejího výsledku. St-l tvrdí naproti tomu ve stížnosti, že se před rozhodnutím o schválení ze síně vzdálil, pokud pak jde o vedení dražby, nevyslovuje se a ani protokol nepodává o tom jasného vysvětlení, postrádaje v tomto bodu všelikých údajů a omezuje se pouze na zjištění, že se jednání dalo v přítomnosti podepsaných, mezi nimiž jest i st-l.
Po názoru nss-u však, i kdyby bylo zjištěno, že se st-l sám osobně vedení dražby a schválení jejího výsledku nezúčastnil, nemohlo by zjištění to přivoditi nezákonitost nař. rozhodnutí, když by zůstala nespornou okolnost, že se st-l ve své úřední vlastnosti jako obvodní notář zúčastnil činně stanovení dražebních podmínek, tudíž podstatné části dražebního řízení jakož i jiných úředních úkonů, k provedení dražby směřujících a že v témže řízení vystoupil pak jako soukromá osoba, totiž jako dražitel a vydražitel.
Jestliže tedy žal. úřad hledě k této nesporné okolnosti a uváživ dále okolnost taktéž nespornou, že se ještě další dva členové obecního zastupitelstva, totiž obecní rychtář a člen výboru zúčastnili činně jak úředního řízení, k výkonu dražby směřujícího, tak i pak jako dražitelé, tudíž soukromníci, mající na věci bezprostřední zájem, dospěl k závěru, že byl porušen kategorický předpis § 57 zák. čl. 22 z r. 1886, jímž má býti zajištěno pokud možno svobodné a nestranné, žádným nepřípustným vlivem nerušené provedení onoho úkonu a shledal-li v tomto porušení zákonného předpisu důvod, aby pachtovní smlouvu na základě oné dražby uzavřenou neschválil, nelze jeho výroku vytýkati nezákonitost st-lem k platnosti přiváděnou.
Stačil-li však již tento důvod k neschválení oné pachtovní smlouvy, není třeba zabývati se dalšími ještě důvody úřadem pro jeho výrok uvedenými a st-lem potíranými, když, i kdyby důvody ty vůbec mohly býti uznány za nesprávné, nebylo by lze docíliti výsledku st-lem sledovaného, totiž odstraniti nař. rozhodnutí, když uznáno bylo, že neschválení pachtovní smlouvy již z důvodu svrchu uvedeného srovnává se se zákonem.

Citace:

Nález č. 1890. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 349-351.