Č. 2146.

Státní úředníci: Služba u soukromé železnice není službou veřejnou nebo jí na roven postavenou ve smyslu § 15 nař. č. 666/1920 o propočítání služební doby.
(Nález ze dne 26. března 1923 č. 4257.)
Věc: Inž. Hubert M. a spol. v Praze proti ministerstvu veřejných prací o propočítání služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze započetlo při propočítání služební doby podle zákona z 9. dubna 1919 č. 222 sb. inž. Hubertu M., inž. Vladimíru B., Rudolfu G. a Bohumilu P. do postupu dobu ztrávenou ve službě privilegované jižní dráhy, resp. severozápadní dráhy ve smyslu § 16 lit. b) nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. jako službu soukromou dvěma třetinami.
Proti dekretům jim o zařadění na základě propočítání služební doby vydaným podali jmenovaní rozklady na min. veřejných prací, jimiž se domáhali toho, aby jim služba u privilegované jižní dráhy, resp. u severozápadní dráhy byla ve smyslu § 15 cit. nař. započtena jako služba veřejná plně.
Min. veř. prací nevyhovělo rozkladům těmto. Proti tomu směřuje stížnost všech čtyř uvedených, dovozující, že službu u dráhy třeba soukromé považovati jest ve smyslu § 15 nař. č. 666/20 sb. za službu veřejnou neb aspoň za službu veřejné na roven postavenou.
Nss neshledal stížnost tuto důvodnou, uváživ toto:
Dráhy soukromé jsou podle své podstaty podniky provozované na základech soukromohospodářských. Služba u takovýchto podniků nestává se službou veřejnou tím, že dráhy svým provozem slouží také určitým zájmům veřejným, že jsou ve své činnosti podrobeny omezujícím předpisům povahy veřejnoprávní a velmi intensivnímu dozoru úřednímu. Tyto momenty vyskytují se v míře někdy větší někdy menší také u podniků jiných kategorií, o nichž jest zcela nepochybné, že služba u nich službou veřejnou není (soukromé podniky báňské, bankovní, živnostenské a jiné). Že zákon z 9. dubna 1920 sám službu u podniků, i pokud jde o podniky státní, rozlišuje od služby státní v užším smyslu (služby pragmatikální), jest patrno z § 3 zákona, jenž úpravu propočítání služby zřízencům státních podniků (rovněž i fondů státem spravovaných) vyhrazuje speciáním normám. Jestliže pak nařízení z 22. prosince 1920 č. 666 sb., k provedení zákona toho vydané, proti státní službě, o níž jedná v hlavě II, staví v hlavě V jednak (mimostátní) službu veřejnou a službu jí na roven postavenou (§ 15), jednak službu soukromou a soukromé zaměstnání (§ 16), není nijaké opory pro názor, že do kategorie veřejné služby ve smyslu tohoto nařízení zařaditi jest i službu u některých podniků soukromých, zejména i soukromých drah. Oporu takovou nelze nalézti zejména ani v § 4 zákona z 28. července 1919 č. 457 sb., jehož se uvedené nařízení v § 15 dovolává a jenž rovněž rozeznává státní službu a jinou službu veřejnou (nebo jí na roveň postavenou).
Že by však služba u soukromých drah byla nějakým zvláštním aktem službě veřejně postavena na roven, stížnost ani netvrdí.
K vývodům stížnosti se podotýká, že z ustanovení 3. odst. § 15 nař. č. 666 z r. 1920, podle něhož považovati jest za službu veřejnou též soudní praxi předepsanou advokátním a notářským řádem, pro otázku v daném případě spornou naprosto nic dovozovati nelze, neboť — nehledě ani k tomu, že jde tu o ustanovení zcela specielní a nepřipouštějící již proto analogických závěrů, — ustanovení to týká se poměrů tak rozdílných, že o nějaké obdobě vůbec nemůže býti řeči.

Citace:

Nález č. 2146. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 879-880.