Č. 2318.

Lékárny. — Řízení před nss-em: Co může namítati majitel lékárny proti povolení ke zřízení nové lékárny?
(Nález ze dne 5. května 1923 č. 7483.)
Prejudikatura: Boh. 1867 a 2261 adm.
Věc: Mg. Ph. Otakar J., lékárník v Praze (adv. Dr. Al. Štůla z Prahy) proti ministerstvu zdravotnictví a tělesné výchovy (min. taj. Boh. Žídek — za zúčastněnou stranu — Ústřední svaz českých nemocenských pokladen — Adv. Dr. Lev Winter z Prahy) o zřízení ústavní lékárny.
Výrok: Stížnost se zamítá dílem jako nepřípustná, dílem jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 6. června 1920 zemská správa politická v Praze na základě § 35 zákona z 18. prosince 1906, č. 5 ř. z. z r. 1907 o úpravě lékárnictví a § 2, odst. 6 stanov Ústředního svazu českých nemocenských pokladen se sídlem v Praze udělila tomuto ústřednímu svazu koncesi k zřízení a provozování ústavní lékárny v Praze — 2, — ulice č. — za podmínek ve výnosu onom uvedených. Když z tohoto výnosu podal st-l a mnozí jiní majetníci veřejných lékáren v nynějším obvodu Velké Prahy odvolání, min. veř. zdravotnictví nař. rozhodnutím výnos zsp-é pokud se týče jedné podmínky změnilo, jinak však ona odvolání — mezi nimi odvolání st-lovo — zamítlo jednak jako neodůvodněná, jednak jako nepřípustná z těchto důvodů: —
Podstatu vývodů stížnosti Mag. Ph. Ot. J. na nss lze shrnouti takto:
Nejkompetentnější orgány (městská rada a magistrát hlavního města Prahy, okresní výbor na K. V., zemská zdravotní rada) vyjádřily se proti zřízení ústavní lékárny Svazu.
Zřízením této ústavní lékárny byla by »existence mnoha pražských lékáren valně poškozena, existence některých předměstských lékáren, odkázaných převážně na klientelu dělnickou, naprosto ohrožena«.
Bude-li ústřednímu svazu lékárna povolena, rozšíří se podobné ústavní lékárny po celé republice na škodu veřejných lékáren.
Povolení k zřízení ústavní lékárny má býti uděleno jen výjimečně, jsou-li proto dány zvláštní důvody.
Nss rozhoduje o této stížnosti, musil především míti na zřeteli, jaké postavení propůjčil zákon lékárnický z 18. prosince 1906 č. 5 z r. 1907 v řízení o povolení ústavní lékárny majetníkům existujících lékáren veřejných. Jak ze znění § 53, odst. 1 vyplývá, jest postavení jejich v tomto řízení zcela obdobné jako v řízení o koncesi pro novou lékárnu veřejnou, neboť tento § nařizuje, aby pro řízení o žádostech, týkajících se provozování lékáren ústavních bylo obdobně použito ustanovení §§ 47 až 51, jež právě upravují řízení o žádostech za novou koncesi pro lékárnu věřenou. V řízení tomto však mohou majetníci veřejných lékáren činiti po stránce věcné námitku jedině s hlediska § 10, odst. 3, t j. jedině námitku, že zřízením nové lékárny bude ohrožena existenční schopnost jejich lékárny. To vyplývá ze srovnání tohoto § s §§ 48 a 51 zákona lékárnického.
Mohl by tedy st-l také v daném případě stížnost svoji opříti ve věci samé jedině o námitku, že zřízením sporné lékárny ústavní bude existenční schopnost jeho lékárny ohrožena.
Takováto námitka však ve stížnosti jasně formulována není, neboť stížnost mluví jen všeobecně a v souvislosti s jinou otázkou, že bude zřízením ústavní lékárny Ústředního svazu poškozena existence mnoha pražských lékáren a existence některých předměstských lékáren ohrožena.
Ani při nejliberálnějším výkladu nelze v tom spatřovati tvrzení, že ohrožena bude existence lékárny st-lovy, jež, majíc stanoviště v ulici M., předměstskou lékárnou není. Stížnost neobsahuje ani nijaké konkrétní údaje, jimiž by st-l snad ohrožení existenční schopnosti své lékárny prokazoval. S tohoto hlediska neobsahuje tedy stížnost jednak určitě formulované námitky (§ 18 zákona o ss) jednak, pokud činí věcné námitky proti povolení ústavní lékárny Ústředního svazu z důvodů jiných než pro ohrožení lékárny st-lovy, jest nepřípustná po rozumu § 2 zák. o ss, ježto zákon lékárnický, jak bylo vyloženo, propůjčuje mu právo brániti se proti zřízení íékárny ústavní jen tenkráte, je—li ohrožena existence jeho lékárny a nemůže tudíž tvrditi, že by byl ve svém subjektivním právu poškozen, jestliže povolení ústavní lékárny poškozuje snad jinaké zájmy jeho nebo dokonce cizí.
Všechny námitky v řízení správním vznesené, pokud se netýkaly ohrožení existence existujících lékáren, zamítlo ministerstvo jako nepřípustné, odepřelo tedy věcně se jimi zabývati. Stížnost mohla by tudíž po této stránce jedině namítati, že ministerstvo odmítlo věcné rozhodnutí o námitkách této kategorie neprávem.
Stížnost sice prohlašuje i výrok o nepřípustnosti jedné části námitek za nezákonný, ale výslovné námitky, že ministerstvo bylo povinno o těchto námitkách rozhodnouti, neobsahuje a jeví se tedy stížnost i v tomto směru nepřípustná, ježto nevyhovuje předpisu § 18 zák. o ss. Ale i kdyby se připustilo, že takováto námitka ve vývodech stížnosti jest, byť i ne výslovně, tedy co do obsahu skryta, bylo by ji zamítnouti jako neodůvodněnou se zřetelem k tomu, co svrchu bylo uvedeno o hranicích, jež jsou zákonem lékárnickým vymezeny právu majetníků veřejných lékáren brániti se proti zřízení nové lékárny, ponechávajícím jim jediné právo námitky, že ohrožena bude dosavadní existence jejich lékáren.

Citace:

Nález č. 2318. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1205-1207.