Čís. 4717.

Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Pouhá způsobilost požadovaného pozemku k provozu hor neopravňuje ještě vlastníka k výměně dle §u 5, odstavec druhý zákona.
Lhostejno, že budovy (§ 2 zák.) jsou větší než požadovatelé potřebují k provozu zemědělství na požadovaných pozemcích.
(Rozh. ze dne 24. února 1925, R I 109/25.)
Požadovacímu nároku drobných pachtýřů bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodu:
Dovolací stížnost vytýká, že požadované pozemky jsou pro svůj obsah způsobilé k provozu hor. Praví sice přímo, že »slouží« k provozu hor, avšak sama se vyvrací, řkouc vícekráte, že ovšem nyní se tam neprovozují, a že jsou v pachtu k účelům zemědělským. Kdyby se tam hory provozovaly, ovšem by požadovací právo nebylo dáno, ježto zákon je přiznává právě jen na pozemky zemědělské. Než otázka ta je následkem prekluse námitek vlastnice vyřešena v ten rozum, že jde o pozemky zemědělské. Ale ani způsobilost k provozu hor nevadí požadovacímu nároku a neopravňuje k nabízené ve stížnosti výměně dle §u 5 (2) požad. zák., neboť tento sice stanoví, že vlastník jest k výměně oprávněn, když potřebuje požadovaného pozemku k dalšímu provozu hor nebo k jeho zajištění do budoucnosti, avšak ten případ splněn není. Zákon zřejmě předpokládá případ, kdy vlastník již hory vedle provozuje a požadovaného zemědělského pozemku potřebuje hned nyní k provozu tomu, na př. na skládku dobytých rud, k zřízení hutí, nebo k dolování samému, když vedle žíla již jest vyčerpána, zde pak pokračuje, nebo je viděti, že bude pozemku z týchž příčin potřebovati v budoucnosti, třeba že přítomně potřeba ta ještě nenastala. Tento přepoklad však v tomto případě není splněn, protože vlastnice vůbec ani v sousedství báňské těžby neprovozuje, jak sama v stížnosti doznává a obsahem spisů zřetelně jest potvrzeno. Co se týče konečně budov, nevadí, že jsou trochu větší, než požadovatelé k provozu zemědělství na požadovaných pozemcích potřebují, a že je proto pronajímají z části na letní byty. Neboť dle §u 2 požad. zák. stačí, by požadovatel budov nutně měl zapotřebí k hospodaření na požadovaném pozemku, což provedeným šetřením bezpečně jest zjištěno a sama stížnost doznává, žádajíc jen, aby si požadovatelé, když tyto budovy jsou nepoměrně veliké, vystavěli na požadovaných pozemcích menší, rada to k počinu, kterému právě zákon chtěl v §u 2 vyvarovati, věda, že drobní pachtýři nejsou pravidelně s to, by mohli ještě stavěti. Když požadovatelé měli celé ty budovy po zákonný čas s požadovanými pozemky zpachtovány, a vlastnice jich tedy nepotřebovala, není důvodu, proč by i nadále neměly sdíleti osud těchto pozemků, k jichž obhospodařování slouží, a proč by vaditi měla jich nepoměrná velikost, když posud nevadila ani požadovatelům fakticky ani stěžovatelce právně. Nepoměrná velikost tedy není na úkor požadovacímu nároku, nýbrž vezme se k ní zřetel pouze při stanovení ceny přejímací, čímž všecek zájem vlastnice z velikosti té prýštící jest kryt.

Citace:

č. 4717. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 379-380.