Čís. 5092.

Pohledávka zmocněnce (komisionáře), ustanoveného odbočkou Státního obilního ústavu, proti tomuto ústavu jest povahy soukromoprávní. Nebyv v zákonné lhůtě §u 1 zákona ze dne 8. června 1923, čís. 121 sb. z. a n. uplatněn, propadá nárok proti Státnímu obilnímu ústavu, třebas v době, kdy uplynula lhůta §u 1 zák., nebyl ještě rozhodnut spor, jímž komisionář uplatňoval tentýž nárok proti osobě třetí.
(Rozh. ze dne 4. června 1925, Rv I 565/25.)
Banka H. byla komisionářem Státního obilního ústavu a vyplatila v roce 1920 rolníku Alexandru D-ovi za dodané obilí 14438 Kč 40 h. Státní obilní ústav uznal však pouze poloviční cenu obilí a obtížil banku H. penízem 7219 Kč 20 h. Banka H. žalovala po té Alexandra D-a o zaplacení 7219 Kč 20 h, žaloba však byla dne 8. dubna 1924 pravoplatně zamítnuta. Banka S., jakožto postupnice banky H., domáhala se po té na Státním obilním ústavu v likvidaci zaplacení 7219 Kč 20 h. Žalovaný ústav namítl najmě, že zažalovaná pohledávka zanikla preklusí, nebyvší uplatněna ve lhůtě §u 1 zákona ze dne 8. června 1923, čís. 121 sb. z. a n. Žaloba byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolací soud uvedl mimo jiné v důvodech: Dle stanov Státního obilního ústavu, součástky vládního nařízení ze dne 10. října 1919, čís. 546 sb. z. a n., rozeznává § 3 čís. 10 stanov systemisování úřednických míst a jmenování a propouštění personálu při ústředí a ředitele a prokuristy zemských obilních ústavů (§ 6 a § 8 (4) stanov) jakožto odboček zapsaných do obchodního rejstříku. Zejména z posledního odstavce §u 6 stanov jest patrno, že jednotlivá opatření mohou se státi odbočkou, což zvláště platí o působnosti v odstavci druhém §u 7 stanov vytčené. Dle §u 7 čís. 1 stanov spadá tedy v obor působnosti odbočky jmenování zmocněnce (komisionáře) po schválení zemské politické správy a dále organisování sběru v zemi. Již z tohoto označení zmocněnec (komisionář) a rozlišování od §u 3 čís. 10 stanov vychází na jevo, že u odboček (§ 6 (2) stanov) jde při zmocněncích (komisionářích) pouze o obchodní zmocněnce odbočky, jichž poměr ku odbočce jest čistě soukromoprávním, jak také soud prvé stolice správně vyslovil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce. Posouzení to závisí na řešení dvou otázek, t. j. zda jde o nárok soukromoprávní či veřejnoprávní, a kdy vznikla sporná pohledávka. 1. Žalobkyně uplatnila spornou pohledávku zajisté jako nárok soukromoprávní, jinak by nebyla podala žalobu u obchodního soudu v Praze. Dodatnou námitkou, že jde o poměr veřejnoprávní, snaží se čeliti výtce, že zmeškala lhůtu vytčenou v §u 1 zákona ze dne 8. června 1923, čís. 121 sb. z. a n. a ve vyhlášce veškerého ministerstva ze dne 20. června 1923 uveřejněné v čís. 138 úředního listu, a to poukazem na § 3 zákona, takže chce patrně docíliti aspoň odmítnutí žaloby místo zamítnutí. Není však zákonného předpisu, jímž by sporný poměr byl odňat pravomoci soudů jako věc správní. Nejde tu o poměr úředníka ke státu, nýbrž o poměr zmocněnce (komisionáře), jmenovaného odbočkou Státního obilního ústavu, t. j. zemským obilním ústavem v Bratislavi podle §u 7, čís. 1 stanov (srv. vládní nařízení čís. 5 a 546 z roku 1919 sb. z. a n.). Zřízením Státního obilního ústavu sledoval stát sice účely veřejné, t. j. zásobování obyvatelstva plodinami, ale učinil tak na podkladě soukromoprávním, obchodnickém, tím, že ústavu tomu propůjčil povahu právnické osoby, nařídil, by zapsán byl do rejstříku jako obchodník a by hospodařil dle zásad kupeckých. Povaha věci nesla ovšem sebou, že bylo nutno stanoviti činnost Státního obilního úřadu nařízením a podrobiti jej státnímu dohledu, avšak tím nebyla zrušena jeho soukromoprávní, obchodnická podstata výslovně mu propůjčená. Proto nestali se zmocněnci, jmenovaní odbočkami podle §u 7 čís. 1 stanov úředníky, neměli veřejnoprávního postavení, nýbrž poměr jich zůstal soukromoprávním zmocněním, smluvním poměrem mezi kupcem a obchodním zmocněncem, a pohledávky vzniknuvší z tohoto poměru jsou pohledávkami soukromoprávními. To platí i pro tento případ, v němž zmocněnec domáhá se náhrady nákladu učiněného za zmocnitele při provozu obchodu. Není proto důvodu uznati sporný poměr za veřejnoprávní. 2. Sporná pohledávka 7219 Kč 20 h vznikla, jakmile zemský obilní ústav neuznal částky, vydané žalující stranou, t. j. její právní předchůdkyní, tudíž již v roce 1920. Žalující strana vyplatila tehdy své smluvní straně částku, zemský obilní ústav uznal však tuto částku jen co do polovice, kdežto druhou polovici zatížil žalující stranu jako částkou neprávem vyplacenou. Nezáleží na tom, že žalující strana domáhala se náhrady na své smluvní straně. Tato skutečnost mohla míti pouze význam, že žalobkyně nebyla by musila vymáhati uznání celé své pohledávky na obilním ústavu, kdyby byla v onom sporu zvítězila. Při tom však pokládala sama Státní obilní ústav za svého dlužníka, což je patrno z příslušných sporných spisů, podle nichž mu opověděla onen spor. Nepříznivý pro ni výsledek onoho sporu nebyl pro ni vznikem pohledávky, nýbrž jen jistotou, že se jí nedostane z jiné strany náhrady za částku neuznanou zemským obilním ústavem jako dluh Státního obilního ústavu, a že sporný nárok měla vymáhati jen na žalované straně. Jiného významu neměl onen spor, jenž ostatně nepůsobil na poměr mezi žalobkyní a žalovanou stranou. Šlo tedy o nárok žalobkyně vůči Státnímu obilnímu ústavu, jenž vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila jej dříve proti jiné straně, mohl by při nejpříznivějším pro ni výkladu označen býti jako nedospělý. Zákon čís. 121 z roku 1923 nařídil přihlášku i nedospělých nároků. Účel zákonodárcův je jasný. Šlo o to, by pro nastávající likvidaci byly všecky nároky co nejrychleji zjištěny. Proto pohrozil zákonodárce podle §u 2 zánikem nároku nepřihlášeného včas. Nesporno je, že žalobkyně nároku svého nepřihlásila, ač o něm věděla, neboť opověděla spor žalované straně již v r. 1921, a musila proto předpokládati, že nárok ten aspoň dospěje nepříznivým výsledkem sporu vedeného proti třetí straně. Nižší soudy posoudily tudíž věc správně po právní stránce, vycházejíce z názoru, že sporná pohledávka zanikla podle §u 2 (3) zákona.

Citace:

č. 5092. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1029-1031.