Čís. 4550.

Ujednání domicilu může se státi také mlčky. Trasant může právo, domicilovati vydanou směnku, přenechati i osobě třetí.
Ku zachování směnečného nároku proti přijateli domicilované směnky se nevyžaduje protestu, byl-li v době splatnosti směnky domiciliátem sám směnečný věřitel.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1925, Rv I 1871/24.)
Směnečný platební příkaz proti přijateli směnky byl ponechán v platnosti soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že ujednání domicilu může se státi také mlčky. Než dovolatel neuvědomuje si, že každý projev vůle může se státi buď výslovně nebo mlčky, konkludentním jednáním, jen když z okolností případu není rozumného důvodu, by bylo o tom pochybováno, že právě určitý projev byl obmýšlen (§ 863 obč. zák.). Tak tomu je zejména, byl-li odevzdán věřiteli směnečný blanket, opatřený podpisem dlužníkovým, jinak však nevyplněný, za tím účelem, by si věřitel mohl opatřiti peníze k úhradě své pohledávky. Není-li zvláštních výhrad, dlužno za to míti, že dlužník ponechává věřiteli úplně na vůli, by směnku vyplnil tak, by účelu, k němuž byla vydána, co nejjednodušeji a nejbezpečněji bylo dosaženo. K tomu slouží zajisté také určení místa, kde a u koho má býti placeno. Právo domicilovati vydané směnky přísluší ovšem jen trasantovi (čl. 24 směn. ř. slova »in dem Wechsel« a druhá věta a contr. a čl. 4 čís. 8 směn. ř.), tento může však v mezích svého práva zůstaviti připojení domicilu i osobě třetí. Nižšími soudy bylo zjištěno, že směnka — in bianco — byla vydána pro pohledávku Josefa K-a proti Antonínu K-ovi na základě vyúčtování, že si nikdo ze žalovaných, směnku podepsavších, nevyhradil, že směnka musí býti splatnou v jich bydlišti, že Antonín K. směnku pro nedostatek peněz nemohl zaplatiti a že si Josef K. vymínil, že o peníze požádá, jakmile jich bude potřebovati. Ani když právní zástupce žalobcův, Dr. Vilém B., žalovanému dopisem ze dne 14. ledna 1924 oznámil, že směnka přešla na žalobce a žádal její zaplacení ve své kanceláři v Plzni, neohradil se žalovaný proti tomuto způsobu placení. Z těchto okolností jest zřejmo, že žalovaný i co do stanovení místa platebního ponechal Josefu K-ovi volnou ruku, jmenovitě, že ani nevyloučil, by směnka nebyla po případě domicilována u žalobce v Plzni, zvláště když se uváží, že žalobce jest švagrem bratra žalovaného, tedy k tomuto nikterak osobou úplně cizí. Nelze tudíž pokládati připojení domicilu, jak se stalo, za protismluvní a není odůvodněna ani výtka dovolatelova, že nevěděl, kde má býti směnka zaplacena. Přisvědčiti jest však také názoru odvolacího soudu, že nebylo v tomto případě třeba protestu, aby bylo zachováno právo žalobcovo ze směnky proti žalovanému, ježto žalobce sám jest domiciliátem. Třebaže čl. 43 směn. ř. při domicilovaných směnkách předpisoval presentaci a protest pod ztrátou směnečného nároku i proti přijateli, nelze ustanovení toto vztahovati i na případ, kdy směnečný věřitel v době splatnosti směnky sám jest domiciliátem, neboť nemělo by smyslu, by tento, jsa v držení směnky, sám sobě k placení ji předkládal a proti sobě vznášel protest (viz judikát čís. 12 a 75 býv. nejv. soudu).

Citace:

č. 4550. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 91-92.