Čís. 4868.

Společenstva s. r. o. (zákon ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.).
Nejde-li o úpadek aniž o případ §u 15 nařízení ze dne 21. března 1918, čís. 105 ř. zák., není třeba repartici příspěvků provésti v řízení nesporném.
K rozvrhu doplatku se nevyhledává, by bylo dříve provedeno zpeněžení veškerého jmění. Rozvrh lze provésti i na základě t. zv. bilančního schodku. Pokud proti nároku na zaplaceni doplatku nelze namítati započtením stavební příspěvek zaplacený družstvu.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1925, Rv I 338/25.)
Žalující firma jakožto postupnice družstva pro stavbu rodinných a činžovních domů, zapsaného společenstva s. r. o., domáhala se žalobou na členu družstva zaplacení 15 000 Kč, jakožto ručebního doplatku k úhradě schodku družstva. Žalovaný jednak popřel žalobní nárok, jednak namítal započtením 10 000 Kč, jimiž byl v roku 1920 přispěl na stavbu. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby a uvedl v důvodech: Eventuelní námitka žalovaného, že jeho ručební povinnost by mohla činiti nejvýše 5000 Kč, ježto již dříve přispěl na sanaci družstvu 10 000 Kč, jest vyvrácena výpovědí svědka Dra. Otto K-a, jenž potvrdil a soud za zjištěno pokládá, že v roce 1920 na základě usnesení valné hromady každý člen přispěl na stavbu zvláštním drahotním, stavebním příspěvkem, činícím 5 000 KČ za každou místnost, již chtěl míti ze záboru bytového vyňatu, že žalovaný splatil jako drahotní stavební příspěvek 10 000 Kč, že však tyto drahotní příspěvky stavební nebyly totožný s členskými podíly jednotlivých členů, a byly považovány za příspěvky, jež se nikdy členům nevrátí a jim nesúčtují. Následkem toho nemůže žalovaný namítati, že své ručební povinnosti učinil částečně zadost, složiv onen drahotní příspěvek stavební. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: Odvolatel napadá především právní názor, že dle zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. při společenstvech s ručením omezeným likvidátoři mohou za likvidačního řízení bez úpadku a bez provedení repartičního řízení žalobou poháněti člena společenstva k zaplacení části schodku, naň vypadajícího, ale činí tak neprávem, poněvadž jeho vývody nemají opory v zákoně a jsou v rozporu s ustanovením §u 76 zákona. Pokud se dovolatel snaží svůj odchylný názor odůvodniti nařízením ze dne 21. března 1918, čís. 105 ř. zák., nemůže se setkati s úspěchem, poněvadž výjimečná ustanovení tohoto nařízení se na sporný případ nevztahuji a nelze jich použíti ani obdobně, to tím méně, ježto předpis §u 76 zákona nebyl jimi dotčen (§ 18 (3) nařízení). Pokud odvolatel hájí názor, že základem rozvržení schodku mezi členy družstva v případě likvidace musí býti schodek skutečný, nikoli pouhý schodek bilanční, přichází opět do rozporu se zákonem. Kdyby tento odvolatelův názor byl správným, nebyla by likvidace družstva ve smyslu §u 76 zákona vůbec možná. Kdyby totiž předmětem repartice závazků družstva měl býti schodek skutečný, bylo by to možno jen v těch případech, kde jmění družstva nestačí na kryti dluhů, ale pro takové případy stanoví zákon v §u 85 (2), že představenstvo musí pod vlastní zodpovědností navrhnouti u soudu vyhlášení úpadku na jmění společenstva. Tím stalo by se ustanovení §u 76 zákona pokud jedná o ručení členů společenstva za závazky jeho v případě likvidace, zbytečným. Má-li tudíž toto ustanovení míti právní význam, nutno připustiti, že předmětem repartice závazků společenstva na jeho členy může býti také schodek přibližný, který vyplývá z bilance, schodek bilanční. Z toho je dále zřejmo, že v případě likvidace společenstva ve smyslu §u 76 zákona není třeba k rozvrhu závazků společenstva na jeho členy vyčkávati, až celé jmění bude zpeněženo, a nelze opak tohoto názoru ze zákona dovoditi. Důvody rozumové a hospodářské svědčí tomu, že musí býti ponecháno obezřetné úvaze likvidátoru, by jmenovitě pro prodej nemovitostí vyčkali příznivou konjunkturu a tak přispívali k sanaci společenstva, která jest ku prospěchu všech jeho členů. Vyčkávají-li tedy likvidátoři vhodnější okamžik pro prodej domů družstevních, snažíce se zatím docíliti vyšší jejich rentability, není to na závadu, by ve smyslu příslušných usnesení valné hromady neuplatňovali ručební závazky jednotlivých členů za účelem uspokojení pohledávek věřitelů družstva a odvrácení veřejné dražby po případě úpadků od družstva, k nimž by nezaplacení těchto pohledávek nutně vedlo. Tento postup likvidátorů má v ustanovení §u 76 cit. zák. plnou oporu. Pokud jde o námitku odvolatelovu, že jest oprávněn žádati, by mu stavební příspěvek 10 000 Kč byl buď vrácen, aneb odpočítán od 50% příspěvku ručebního, poukazuje soud odvolací na příslušná skutková zjištění prvého soudu, jež v řízení odvolacím nedoznaly změny, a z nichž jest patrno, že žalovaný splatil drahotní příspěvek stavební 10 000 Kč již v roce 1920 na základě usnesení valné hromady. Poněvadž tehdy družstvo nebylo v likvidaci, nemohl žalovaný proti své vůli býti nucen, aby tento příspěvek družstvu zapravil. Učiniv tak dobrovolně, není oprávněn, žádati vrácení tohoto příspěvku, ani započtení jeho na ručební 50% příspěvek ve smyslu §u 76 zák. o společenstvech mu uložený, poněvadž důvod a účel onoho příspěvku drahotního není totožným s důvodem a účelem příspěvku ručebního a žalovaný ani netvrdil, že si vrácení onoho příspěvku nebo započtení jeho do povinného příspěvku ručebního vymínil. Posoudil tudíž prvý soud i v tomto bodě věc správně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Předeslati jest, že na jmění družstva není vyhlášen úpadek, že nejde tu ani o případ §u 15 nařízení ze dne 21. března 1918, čís. 105 ř. zák., takže dle §u 18 (3) tohoto nařízení platí o likvidaci družstva jen předpisy zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. Jak již odvolací soud správně dovodil, není při společenstvech s ručením omezeným v případech, o jaký jde v tomto sporu, předepsáno, by repatrice doplatků byla provedena předem v řízení oficiosním. I stačí dovolatele v tomto směru odkázati na správné důvody napadeného rozsudku. Ručení členů dle §u 76 zákona vztahuje se jen na schodek. Za svého trvání může se ovšem společenstvo brániti úpadku tím, že valná hromada, jest-li dle stanov k tomu oprávněna, usnese se za účelem sanace na přiměřeném zvýšení členských podílů, při čemž z druhé strany členové s tím nespokojení mají volno, by z družstva vystoupili (§ 77 zákona). Ale jest-li družstvo již rozpuštěno, nemůže již dojíti k změně stanov a nelze po rozpuštění společenstva v období likvidačním uložiti členům, kteří již nemají práva vypověděti členské podíly, závazky přes rámec §u 76 odstavec druhý zákona. Ale o uložení závazku přes povinnost ručební v tomto §u stanovenou tu nejde; to, co se na žalovaném požaduje, dosahuje jen polovici jeho ručební povinnosti, kterou na se vzal dle §u 24 stanov a §u 76 zákona. Dovolatel dále vytýká, že likvidátoři nejsou oprávněni požadovati doplatky dříve, než se zpeněží celý majetek družstva, a že likvidační bilance není průkazem schodku a pasivity společenstva. Ale v zákoně ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. není způsob likvidace podrobně upraven a ani z povahy likvidace nelze dovozovati, že se rozvrh doplatků státi může jedině až po zpeněžení veškerého jmění. Nemohou tedy likvidátoři býti nuceni, by ihned, i v době nepříznivé, prodávali družstevní domy. Správně proto dovozuje odvolací soud, že musí býti ponecháno rozumné úvaze likvidátorů, po případě valné hromadě, by vyčkali vhodný okamžik pro prodej a učinili, co v rámci zákona učiniti smějí a mohou k odvrácení veřejné dražby. Proto není závady, by pro rozvrh doplatků dle okolností použito nebylo i tak zv. bilančního schodku. Dokladem toho jest, že rozvrh ručebních doplatků před zpeněžením společenstevního jmění výslovně jest připuštěn citovaným nařízením čís. 105 z roku 1918 pro případy, tímto nařízením upravené; s druhé strany zase obsahuje toto nařízení v §u 12 opatření pro případ, že od členů vybráno bude více, než pak konečně ku krytí schodku jest třeba. Patrno tedy, že podkladem pro požadování doplatků může býti dle okolností případu i tak zv. schodek bilanční, jak již správně dovodil odvolací soud. Jak nižšími soudy zjištěno, byly na valné hromadě družstva dne 14. července 1923 usneseny zrušení a likvidace družstva a byla pak likvidátory k tomu dni sestavena likvidační bilance vykazující schodek 1 122 846 Kč 42 h, a ve valné hromadě ze dne 25. června 1924 schválena byla zpráva likvidátorů, kteří navrhli, by ku krytí schodku každý člen složil příplatek ve výši 50% členského podílu. Ze při této valné hromadě zachovány byly formality zákonem předepsané, správně dovodil odvolací soud, i stačí dovolatele v tomto směru odkázati na důvody napadeného rozsudku. Podotýká se, že dle §u 15 odstavec čtvrtý stanov jest valná hromada oprávněna usnášeti se o rozdělení zisku a úhradě ztráty, takže patrno, že vymáhání doplatků na členech děje se způsobem stanovám odpovídajícím. Účelem družstevnictví jest, by společným jednáním, stanovami vytčeným, sledován byl účel společenstva, a již svým vstupem do společenstva každý člen podrobuje se usnesením těchto orgánů společenstevních a vzdává se práva, aby sám svémocně řídil kroky společenstva. Dovolatel snaží se dále dolíčiti, že likvidační bilance k 14. červenci 1923 není průkazem pasivity společenstva. Avšak dovolatel při tom přehlíží, že ona bilance nebyla soudu prvé stolice jediným podkladem pro zjištění pasivity společenstva, naopak, že procesní soud, jak ve svém rozsudku výslovně uvádí, vzal na základě výpovědi svědka Dra H-a, který jako likvidátor nahlédl do hospodář, poměrů družstva, za prokázáno, že finanční situace družstva v čase likvidace byla pasivní schodkem 1 122 846 Kč 42 h a že navržená úhrada 50% jest postačitelná. Vzhledem k dalším vývodům dovolacím sluší ještě podotknouti, že pro stanovení výše žalobního nároku úplně stačilo, že se tak stalo prostě v procentech závodních podílů, ježto úhrada schodku, což v tomto sporu není bráno v odpor, děje se vůči všem členům stejnoměrně, totiž v poměru součtu veškerých členských podílů k jednotlivým podílům, takže stanovení výše doplatků v procentech závodních podílů jest již zároveň účetně přesným rozvrhem doplatků na jednotlivé členy. Tím odbyta jest výtka dovolatelova, že v tomto sporu není ani vyšetřen podklad pro rozvrh ručebních doplatků. Z celého průběhu sporu jest patrno, že žalovaný měl ve sporu příležitost přednésti své námitky proti průkazu pasivity a způsobu úhrady schodků, takže není opodstatněna výtka dovolatelova, že mu ve sporu nebyla takováto příležitost dána. Pokud konečně dovolatel vytýká, že prý stavební příspěvek drahotní, jím složený, jest způsobilý k započtení, stačí ho odkázati na správné vývody rozsudků nižších stolic.

Citace:

č. 4848. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 634-638.