Čís. 4802.
Pokud jest zaměstnavatel oprávněn sraziti si ze služného daň z přijmu.
(Rozh. ze dne 11. března 1925, Rv I 230/25).
Žalovaný zaměstnavatel srazil si ze služného vypláceného žalujícímu zaměstnanci na dani z příjmu celkem 2033 Kč 57 h. Žaloba na vyplacení tohoto peníze procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Dle zákona o přímých daních osobních ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. zák. (§ 172) a zákona ze dne 18. listopadu 1919, čís. 617 sb. z. a n. (čl. 2 § 1 ad 5), ze dne 9. dubna 1920, Čís. 313 sb. z. a n. (čl. 1 a 4) a ze dne 12. srpna 1921, čís. 336 sb. z. a n. (čl. 4), činila by osobní daň z příjmů s válečnými přirážkami u žalobce za rok 1920 — 522 Kč (stupeň 30), za rok 1921 765 Kč (stupeň 33), za rok 1922 — 1129 Kč 60 h (stupeň 36) a za l/2 roku 1923 564 Kč 80 h (stupeň 38), tedy tolik, jak uvádí žalovaná firma, poněvadž celý žalobcův příjem jest podroben dani (§ 167 zák. čís. 220 z roku 1896). Poněvadž služné vyplácelo se žalobci měsíčně, neplatí ohledně srážek, jež měla žalovaná firma konati na daň z jeho příjmu, ustanovení §u 1 cís. nař. ze dne 8. července 1898, čís. 120 ř. zák. takže žalovaná firma byla nejen oprávněna, nýbrž i povinna sraziti žalobci za dobu od začátku roku 1920 do 30. června 1923 celkem 3221 Kč 25 h a neučinila-li to během této doby v měsíčních stejných srážkách, byla oprávněna sraziti si to třeba najednou (§ 234 odstavec třetí a čtvrtý zák. čís. 220 z roku 1896); byla a je také povinna ony částky odvésti bernímu úřadu (§ 235) a žalobce neručí za daň, kterou žalovaná měla mu sraziti a odvésti. Proto žalobce není oprávněn, vymáhati na žalované firmě doplacení služného, poněvadž srážka 2033 Kč 57 h stala se právem; bude-li mu daň za uvedenou dobu vyměřena níže, nebo, zaplatí-li ji žalobce sám, bude ovšem oprávněn domáhati se na žalované zaplacení příslušné částky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolateli je spisům nižších stolic odporujícím předpokladem skutkovým, položeným odvolacímu rozsudku za základ, okolnost, že odvolací soud při vyměření budoucí daně z příjmu vzal za základ číselnou výši jeho mzdy, že však tato, byť i odpovídala skutečnosti, nemůže býti základem skutečného vyměření srážek, poněvadž nebylo hleděno k různým okolnostem, k nimž nutno při vyměření přihlížeti, a kterými se zmenšuje výše základu (§ 173, 174 a násl.). Dovolatel tomu na důkaz uvádí jako doklad svého tvrzení skutečnost, že v roce 1919 na rok 1920 byla mu za rozepře — tedy dodatečně — vyměřena daň pouze z 8135 Kč penízem 80 Kč s válečnou přirážkou 20 Kč, celkem na 100 Kč, ačkoliv žalovaná uvádí ve svém výpočtu z příjmů 8208 Kč 68 h tuto daň částkou 239 Kč 85 h. Nejde tím o důvod podle čís. 3 §u 503 c. ř. s. Pokud lze napadený předpoklad považovati za skutkový, nemá pro rozhodnutí rozepře, když žaloba byla zamítnuta pouze pro tentokráte, rozhodujícího významu. Pokud je napadený předpoklad vlastně právním závěrem, šlo by o důvod podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. Za ten považuje dovolatel, že odvolací soud nebere zřetele, а) K předpisu §u 234 II zákona o dani z příjmu, podle kterého srážky mohou se díti pouze podle poměru vyplacené mzdy. b) K předpisu §u 234 III téhož zákona, že srážky dlužno ustanoviti podle daně ze předchozího roku. c) že nikde není stanoveno v zákoně, že by mohly tyto srážky býti učiněny za několik let — v tomto případě za půl čtvrtá roku — najednou a dodatečně, d) že žalovaná byla podle §u 235 zákona povinna, učiněné srážky odvésti do 14 dnů príslušnému úřadu bernímu, což se nestalo. Ani v tom nelze dáti dovolateli za pravdu. Závažno jest zjištění, že dovolatel měl měsíční tedy stálý plat, proto se netýká jeho případu ustanovení §u 237 písm. a) ve znění zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 336 sb. z. a n. Nejde ostatně o to, kolik bude činiti dovolatelova daň z příjmů skutečně, nýbrž o to, kolik smějí činiti zaměstnavatelovy srážky, a zda-li tyto odpovídají zákonu. Vždyť byla žaloba zamítnuta pouze pro tentokráte a jenom potud, pokud ohledně žalobní pohledávky důvodně byla vznesena námitka její nesplatnosti. Tu pak je ve druhé řadě závažno, že podle zjištění dovolatelův plat v letech, v úvahu přicházejících, stoupal, že totiž činil v roce 1919 8208 Kč 56 h, v roce 1920 14115 Kč 24 h, v roce 1921 17652 Kč 56 h, v roce 1922 21840 Kč a za první pololetí 1923 12055 Kč 53 h. Tu tedy byla žalovaná podle čl. 4. zákona ze dne 23. ledna 1914, čís. 13 ř. zák. a hledíc k zákonu ze dne 9. dubna 1920, čís. 313 sb. z. a n. o osobní dani z příjmu povinna, tuto daň vypočísti výměrou, která by se vztahovala na vyplacený peníz roční podle zákonité stupnice. Proto předpisu §u 234 III. cit. zák. nemohlo býti užito. Toť ovšem stav nepravidelný a mimořádnými poměry vyvolaný, při němž dlužno bráti zřetel na ručební povinnost zaměstnavatelovu. Okolnost, že žalovaná byla podle §u 235 zákona povinna učiněné srážky odvésti do 14 dnů příslušnému úřadu bernímu, což se nestalo, nemá s touto rozepří co činiti, neboť se nedotýká ručební povinnosti žalované, o které ostatně nebylo ani tvrzeno, že to, co dovolateli srazila, nezaplatila dodatečně.