Čís. 4721.

Zatížen-li podíl (část podílu) spoluvlastníka fideikomisární substitucí, jest vlastník nezatíženého podílu oprávněn a povinen, by o zrušení spoluvlastnictví žaloval i předního dědice i poddědice.
Žaloba, jíž domáhá se manžel na manželce zrušení spoluvlastnictví ku společné nemovitosti, jest předčasnou, byl-li k žalobě manželky proti manželi povolen rozvod z viny manželovy a manželka domáhá se na manželi zrušení smlouvy, jíž byl na něho převeden podíl nemovitosti.
(Rozh. ze dne 24. února 1925, Rv I 1755/24.)
Vlastnictví k nemovitosti, o niž ve sporu šlo, bylo rozděleno tak, že příslušelo jednou čtvrtinou Josefu M-ovi, třemi čtvrtinami jeho manželce Filomeně M-ové. Na dvou čtvrtinách, náležejících Filomeně M-ové, vázla fideikomisární substituce. K žalobě Filomeny M-ové bylo její manželství s Josefem M-em rozvedeno od stolu a lože z viny Josefa M-a. Rozsudek nebyl v čase rozsudku prvé stolice ještě v právní moci. Žalobu Josefa M-а, domáhající se na Filomeně M-ové a jejích fideikomisárních substitutech zrušení spoluvlastnictví, oba nižší soudy pro tentokráte zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatel tvrdí, že když rozsudek soudu prvé stolice povolující rozvod manželství jeho a žalované z odvolatelovy viny, nebyl v době vydání napadeného rozsudku v právní moci, nenabyla žalovaná ještě oprávnění žádati zrušení svatební a postupní smlouvy ze dne 11. listopadu 1910 a nemůže proto s úspěchem tvrditi, že odvolatelova žaloba jest v nečas, to tím méně, ježto mu vypověděla správu svých tří čtvrtin rolnické usedlosti, jejíž zdárné hospodářské užívání závisí od osobní činnosti hospodářovy, žalovanou takto znemožněné. Odvolateli jest přisvědčiti potud, že skutečnost, že rozvod manželství byl soudem prvé stolice povolen z odvolatelovy viny a že žalovaná bude po případě moci podle pravoplatného tohoto rozsudku žádati zrušení svatební smlouvy podle §u 1264 obč. zák., nemůže zakládati nevčasnost odvolatelovy žaloby o zrušení spoluvlastnictví podle §u 830 obč. zák., poněvadž při posuzování otázky nevčasnosti zrušení nejsou rozhodny osobní poměry, nýbrž věcné poměry, jež se dotýkají samé podstaty věci a jeví na ni věcný účinek (sb. n. s. čís. 101). Jimi, jak jest na snadě, není skutečnost rozvodu manželství a jeho vlivu na svatební smlouvu spoluvlastníků. Avšak zákon v §u 830 obč. zák. dále stanoví, že spoluvlastník musí si dáti líbiti okolnostem přiměřený, nevyhnutelný odklad zrušení spoluvlastnictví, byl-li by tento na škodu ostatních spoluvlastníků. Takovýto odklad působí nikoliv věcné poměry, předmětu spoluvlastnictví se týkající, a na poměr ten účinkující, nýbrž okolnosti, jež se vyskytují v majetkovém okruhu druhého spoluvlastníka a zvláštní svou povahou působí, že neprodlené zrušení spoluvlastnictví jevilo by se ve jmění tohoto spoluvlastníka jako skutečnost hospodářsky mu škodící. Touto skutečností jest povolený rozvod manželství odvolatele a žalované z viny onoho a možnost manželky žádati pro to zrušení svatební smlouvy. Prvý soud považuje tuto smlouvu za smlouvu svatební, ježto ujednána byla odvolatelem jako ženichem a žalovanou jako nevěstou v úmyslu, že sňatek bude ujednán a smlouva týče se společenství statku. Jest správným, že smluvní strany, ujednávajíce smlouvu, činily tak v úmyslu, by jí upravily poměry svého jmění vzhledem na své manželské spojení, jehož uskutečněním smlouva ta mohla se státi teprve platnou (§ 1217 obč. zák.). To vyslovily jasně v druhém odstavci smlouvy, uvádějíce, že ji ujednávají u příležitosti zamýšleného sňatku, a totéž obsahují též prvý a pátý odstavec smlouvy. Smlouva ovšem založila a upravila jen poměry manželů jako spoluvlastníků nemovitosti (§ 825 obč. zák.), nikoliv však společenství statků mezi manžely podle §u 1234 obč. zák., poněvadž oni v ní ani výslovně ani jinak neprojevili vůle k založení společenství, kterým, buď za života obou manželů nebo pro případ smrti jednoho v nich nabývali podle §§ 1234 a 1236 obč. zák. věcného práva k nemovitosti druhého manžela. Tato skutečnost jest bez vlivu na povahu smlouvy jako smlouvy svatební, poněvadž ujednati ji bylo úmyslem smluvních stran a hospodářským účelem byla právě úprava poměrů jejich jmění v budoucím jejich manželství, což také jasně vyslovují ke konci třetího odstavce smlouvy, uvádějíce, že budou na nemovitosti společně hospodařiti a ji vzdělávati. Neprávem tvrdí odvolatel, že tím, že mu žalovaná vypověděla správu tří čtvrtin nemovitosti, bylo mu znemožněno hospodářské užívání celých nemovitostí. Aby se tak nemohlo státi, poskytují předpisy §§ 835 a 836 obč. zák. dosti ochrany. Pokud odvolatel tvrdil, že prvému soudci bylo vyčkati pravoplatné skončení rozepře o rozvod manželství, stala se tato jeho obrana bezpředmětnou tím, že rozsudek nabyl zatím moci práva. Pro fideikomisární substituci spolužalovaných váznoucí na polovici usedlosti, připsané žalované Filoméně M-ové, jest žaloba pro předpis §u 613 obč. zák. proti žalované nepřípustna, poněvadž tato jako fiduciářka může až do nastoupení substituce volně nakládati toliko s výtěžky této polovice nemovitosti, avšak není jako obmezená vlastnice s právy a povinnostmi požívatele oprávněna volně nakládati s podstatou této polovice nemovitosti, proti které, kdyby bylo žalobě vyhověno, by směřoval podle §u 352 ex. ř. vykonatelný nárok odvolatelův. Proti fideikomisářům není žaloba přípustna, poněvadž tito mají k polovici nemovitosti toliko dědický nárok podle §u 608 obč. zák. a nejsou dosud jejími spoluvlastníky, v §u 825 obč. zák. uvedenými, proti kterým jedině lze se podle §u 830 obč. zák. domáhati zrušení spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nelze sice souhlasiti s odvolacím soudem ve všem, co uvedeno jest v důvodech napadeného rozsudku, ale, pokud odvolací soud zamítl žalobu, domáhající se zrušení spoluvlastnictví z důvodu v §u 830, druhá a třetí věta uvedeného, jest napadený rozsudek správný. Co se týče názoru odvolacího soudu, že Filomena M-ová jest neprávem o zrušení spoluvlastnictví žalována, ježto její spoluvlastnictví k jedné polovině usedlosti jest stiženo fideikomisární substitucí pro ostatní žalované a ona jest tudíž po rozumu §u 613 obč. zák. toliko požívatelkou dotyčného podílu, nelze tento názor sdíleti. Filomena M-ová i když jest ohledně svého spoluvlastnictví oním závazkem zatížena, jest přes to spoluvlastnicí a jako taková může býti a také právem byla o zrušení spoluvlastnictví žalována. Nesprávně má též soud odvolací za to, že ani ostatní žalovaní, ježto jsou jen poddědici, nejsou ke sporu oprávněni. Žalobou jest se domáháno zrušení spoluvlastnictví vůbec, tedy i spoluvlastnictví čekatelů, to se však bez jejich souhlasu státi nemůže a, ježto souhlas ten odpírán, nezbylo žalobci než aby i fideikomisární substituti, tedy ostatní žalovaní, byli žalováni. Právem tudíž i na ně byla žaloba podána. Otázkou, kterou se zabýval odvolací soud, zda notářský spis ze dne 11. listopadu 1910, na základě něhož nabyl žalobce od Filomeny M-ové spoluvlastnictví k jedné čtvrtině usedlosti, jest svatební smlouvou či nikoli a může-li Filomena M-ová, když její manželství se žalobcem bylo z viny tohoto rozvedeno, žalovati o zrušení dotyčné smlouvy a o zrušení žalobci postoupeného spoluvlastnictví, není třeba se zabývati, protože otázka tato není pro rozřešení tohoto sporu rozhodnou a jest mimo jeho rámec. Stačí nesporná okolnost, že spor o zrušení oné smlouvy a zrušení žalobcova spoluvlastnictví jest zahájen. Zahájen-li tento spor, pak, protože nutno počítati i s možností zrušení spoluvlastnictví žalobcova a protože prodej společných nemovitostí znamenal by nepopíratelně pro žalovanou stranu újmu, újma ta ovšem v případě příznivého skončení sporu pro Filomenu M-ovou by nastati nemusila, jest s nižšími soudy v tom souhlasiti, že žaloba o zrušení spoluvlastnictví jest po rozumu §u 830 druhá a třetí věta obč. zák. předčasnou a byla proto napadeným rozsudkem právem pro tentokrát zamítnuta.

Citace:

č. 4721. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 384-386.