Čís. 4621.

Zápůjčka za účelem provozování nevěstince s tím, že zapůjčiteli bude příslušeti podíl na výnosu nevěstince, jest jednáním nicotným a nelze se domáhati vrácení zápůjčky. Postupník nemůže se odvolávati na důvěru v pozemkovou knihu, nebyl-li bezelstným. Byla-li pohledávka z oné zápůjčky knihovně vtělena, lze se domáhati jejího výmazu.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1925, Rv II 746/24.)
Selma S-ová byla vlastnicí dvou domů v M., z nichž v jednom měla nevěstinec. Samuel B. — bratr nynějšího žalobce Zikmunda B-a — jednal na počátku roku 1918 s S-ovou o koupi onoho domu, v němž byl nevěstinec, a řekl, že nevěstinec bude provozován dále, a že by jej koupil pro jiného pána (totiž pro vzájemného žalobce Františka R-a). Selma S-ová byla však ochotna prodati jen oba domy současně a proto je František R. koupil v únoru 1918 oba, když mu byl Samuel B. ke koupi zapůjčil 70000 K a když sám tento peníz jako splátku na trhovou cenu za oba domy přímo Selme S-ové vyplatil. Samuel B. vymínil si nejen podle dlužního úpisu ze dne 18. února 1918 6% úroky a 6% úroky z prodlení, nýbrž i podle zvláštní smlouvy měsíčně 1000 K podílu na zisku z podniku, který František R. bude provozovati. Tento podíl na zisku měl býti placen, pokud by zápůjčka nebyla zpět zaplacena, ale nejméně po 5 roku počínajíc od 1. července 1918, i kdyby zápůjčka byla dříve vrácena. Mimo to zavázal se R., že ve případě budoucího prodeje domů vyplatí Samueli B-ovi jednu třetinu z přebytku, jehož by docílil nad 370000 K. František R. platil pak úroky i zmíněný podíl na zisku měsíčně 1000 K po delší čas na potvrzenky, z nichž mnohé kvitují výslovně »podíl na zisku«. Samuel B. postoupil pohledávku za Františkem R-em svému bratru Zikmundu B-ovi. Ježto František R. nezapravil splátky ku dni 1. ledna 1923, čímž dle ustanovení smlouvy se stala celá jistina splatnou, žaloval Zikmund B. Františka R-a o zaplacení 70000 Kč. František R. domáhal se pak na Zikmundu B-ovi, by dal souhlas k výmazu zástavního práva pro pohledávku 70000 Kč tvrdě, že šlo o vklad do podniku (nevěstince) a tudíž o smlouvu neplatnou (§ 879 obč. zák.). Žaloba Zikmunda В-a proti Františku R-ovi byla zamítnuta a žalobě Františka R-a proti Zikmundu B-ovi bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nižší soudy přijaly za pravdivé na základě obsahu listin i na základě výpovědi četných svědků, že Samuel B. zapůjčil Františku R-ovi 70000 K za neobyčejně obtížných podmínek jen k tomu cíli, by mu umožnil další provozování nevěstince v jednom z koupených domů a by sám mimo úroky ze zapůjčeného kapitálu pobíral z provozování nevěstince větší zisk, než by byla činila pouhá provise za sprostředkování koupě domů dosažitelná. Toto zjištění obsahu vůle stran, které se stalo volným hodnocením průvodů, jest zjištěním skutkovým a marně snaží se dovolatel proti tomuto zjištění pod rouškou dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci brojiti. Ze zjištěného skutkového děje správně vyvodily nižší soudy, že smlouva, podle níž si žalobce slíbiti dal zvláštní prospěch z provozování nevěstince, odporovala dobrým mravům a byla podle §u 879 obč. zák. nicotná. Všechny ostatní vývody dovolání jsou nerozhodné. Lhostejno jest, jak podle právní povahy onu smlouvu dlužno posuzovati, zda jako smlouvu společenskou k provozování nevěstince, či jako smlouvu zvláštního druhu; lhostejno je dále, že strany zahalily smlouvu v roucho zápůjčky, o níž sepsaly dlužní úpis ze dne 18. února 1918, do kterého však pochopitelně zvláštní své úmluvy nepojaly; lhostejno jest také, jak se ona měsíční úplata nazve, zda podílem na zisku, či provisi, nebo jinak; rovněž je lhostejno, zda František R. onu úplatu platil přímo z výtěžku nevěstince, či z nějakého jiného pramene příjmů, při čemž mu výtěžek z nevěstince zůstal celý; lhostejno jest konečně, zdali také závazek Františka R-a o dělení případného přeplatku za domy ve případě, že by je dále prodal, byl v souvislosti s provozováním nevěstince, čili nic. Jedině podstata smlouvy a to celé, jednotné a nerozkouskované smlouvy je rozhodna a ta byla nemravná. Neprávem chce dovolatel rozeznávati mezi zápůjčkou a jejími podmínkami a tvrdí, že zápůjčka jako taková je platna, třeba by její podmínky byly neplatny. Z obsahu smlouvy, písemně zjištěného v informaci ze dne 13. února 1918 jde totiž na jevo, že celá smlouva tvořila nedílný celek a že výhody, které si zapůjčitel vyhradil, byly právě podmínkou zápůjčky, že tedy — jak § 878 druhá věta obč. zák. praví, jeden bod od druhého nemůže býti odlučován. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, nebylo nutno zjišťovati, jaká provise za sprostředkování kupu domů byla by bývala přiměřena, ani zdali R. provozoval také obchod podle §u 38 živn. ř., a nezůstalo řízení kusým, když se tak nestalo. Nesporno je, že 70000 K s přísl. jako zápůjčka bylo knihovně vtěleno na koupených domech pro Samuela В-a, že později bylo nynějšímu žalobci Zikmundu B-ovi jeho bratrem postoupeno, a že postup ten byl také do knih vložen. Nižší soudy zjistily, že také postupník dobře znal způsob vzniku pohledávky jemu postoupené, že sám někdy měsíční úplatu 1000 K za svého bratra přijímal, že jednou sám potvrzenku na »podíl na zisku« psal, že jevil zájem na vedení nevěstince a ptal se R-a, jak jde obchod, a že byl přítomen, když R. s jeho bratrem vyjednával o snížení měsíční úplaty na 500 K, bude-li hned kapitál zpět zaplacen. I tyto okolnosti jsou zjištěním skutkovým a marně snaží se dovolatel ještě nyní je popírati. Postupem změnila se jen osoba věřitelova a nezměnilo se ničeho na pohledávce a jejím právním důvodu (§ 1394 obč. zák.), dlužník podržel všechny námitky, které měl již v době postupu, zejména také námitku nicotnosti smlouvy (§ 1396 obč. zák.). Na důvěru ve knihy veřejné, t. j. důvěru, že právní stav srovnává se s knihovním stavem a na ochranu z toho důvodu postupník odvolávati se nemůže, protože nebyl bezelstným (§ 1500 obč. zák. a § 63 odstavec druhý knih. zák.). Z nicotné smlouvy nevznikají pro smluvní strany ani práva ani závazky. Není tedy žalobce oprávněn žádati ze smlouvy o zápůjčce podle §u 983 obč. zák. zpětné zaplacení zápůjčky. Protože však právo zástavní jako právo akcessorní předpokládá plat- nou pohledávku (§ 449 obč. zák. a §§ 13 a 26 knih. zák.), správně nižší soudy nejen zamítly žalobu předního žalobce na zaplacení zápůjčky, ale vyhověly žalobě protižalobce, aby přední žalobce dal souhlas k výmazu práva zástavního. Přední žalobce opřel svou žalobu výhradně jen o zápůjčku, kterou jeho cedent žalovanému hotově poskytl, označil svou žalobu jako žalobu hypotekární a dal ji také knihovně poznamenati (§ 59 knih. zák.).

Citace:

č. 4621. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 211-213.