Čís. 5088.

Promlčení podle §u 6 a) zákona o automobilech počíná teprve, když vědomost o rozsahu škody jest úplnou.
Poškozený zaměstnanec má právo na své úrazovým zákonem mu zaručené nároky proti pojišťovně bez ohledu na to, zda se jich vůči osobě k náhradě povinné vzdal čili nic, pojišťovna pak má bez ohledu na vzdání se poškozeného náhradní nárok za důchody poškozenému vyplacené dle úrazového zákona. Vzdání se poškozeného může míti platnost jen ohledně onoho dalšího nároku, na nějž má poškozený právo po uspokojení pojišťovny dle §u 47 odst. 2 úraz. zák.
(Rozh. ze dne 3. června 1925, Rv I 650/25.)
Zřízenec elektrických podniků Antonín K. byl, čistě za mlhy koleje elektrické dráhy, zasažen automobilem žalované společnosti a poraněn. Žalující úrazová pojišťovna uznala úraz K-ův za podnikový a přiznala mu důchod 85%ní. Proti žalobě, jíž domáhala se na žalované společnosti a šoféru náhrady toho, co poskytla Antonínu K-ovi, namítli žalovaní, že žalobní nárok byl uplatňován teprve 17. června 1924, tudíž až po uplynutí šestiměsíční lhůty §u 6 zákona o automobilech, jednak že Antonín K. se vzdal vůči žalované společnosti nároku na náhradu. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé uplatňují jako dovolací důvody vadnost odvolacího řízení, rozpor se spisy a nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s.), leč neprávem. I kdyby šlo o promlčení podle §u 6 písm. a) autom. zák., počíná toto teprve od té doby, kdy poškozený dozví se 1. o úrazu jej poškodivším, 2. o jménu a bydlišti osoby k náhradě povinné a 3. o výši škody, při čemž vědomost o škodě a jejím rozsahu musí býti úplná (srv. rozh. n. s. sb. čís. 2607). Nehledíc ani k tomu, že prvý soud zjistil, že žalobkyně dozvěděla se o tom, že prvá žalovaná jest majitelem auta, úraz způsobivšího, teprve dne 14. března 1924, nebyla splněna podmínka promlčení ad 3. Úraz nastal 3. prosince 1923, žaloba podána 17. června 1924. Dle dat výpočtu škody v žalobě uvedených a žalovanými nepopřených byl poškozený dělník K. v léčení do 22. ledna 1924 a v době žaloby nebylo jisto, jak dlouho bude mu ještě placen důchod poléčební, pravoplatně ještě ani nestanovený. Žalobkyně tedy ani před 22. lednem 1924 a ani ještě v době žaloby nevěděla o pravé výši škody, jež jí z úrazu vzejde, rovněž poškozený sám. Za toho stavu nelze o promlčení dle §u 6 autom. zák. vůbec mluviti. Nárok z úrazu poškozeného dělníka K-a tkví ve veřejném právu a týž má právo na své zákonem úrazovým mu zaručené nároky proti žalující pojišťovně bez ohledu na to, zda se jich vůči osobě, k náhradě povinné vzdal — čili nic (§ 1, 5, 6, 29, 30, 31, 41, 43 odst. 2 a 44 úraz. zák.), právě tak jako pojišťovna má bez ohledu na to náhradní nárok na důchody poškozenému dle zákona úrazového vyplacené. Vzdání se poškozeného by mohlo míti platnost jenom ohledně onoho dalšího nároku, na nějž má poškozený právo po uspokojení pojišťovny dle §u 47 odstavec druhý úraz. zák.

Citace:

č. 5088. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1019-1020.