Čís. 4649.

Při vyměřování povinného dílu jest odpočítati nejen dluhy a břemena, které důvodem svým sahají do zůstavitelova života, nýbrž i ty, které vzešly po zůstavitelově smrti, zatížily pozůstalost a předcházejí svým pořadím nárok na povinný díl. Rozhodným pro výpočet čisté pozůstalosti jest sice den zůstavitelova úmrtí, ale veškeré až do vyplacení povinného dílu v pozůstalostním jmění nastalé změny jdou na účet nepominutelného dědice. Nepřísluší mu za mezidobí nárok na úroky, může však požadovati kladení účtů a jest účasten na zisku, ztrátě a výtěžcích pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 10. února 1925, R I 69/25.)
Rekursní soud zrušil k rekursu nezletilého nepominutelného dědice usnesení pozůstalostního soudu, jímž byl vyměřen povinný díl, a nařídil mu, by, doplně řízení, vydal nové usnesení.
Nejvyšší soud napadené usnesení potvrdil. Důvody:
Rekursní soud spatřoval neúplnost řízení v prvé stolici v tom, že pozůstalostní soud nepodrobil výtky a námitky nezletilcovy úřednímu šetření podle §u 2 nesp. říz., že nezjistil jich skutečného základu, by mohlo býti rozhodnuto, zda jsou oprávněny, ale že také o nich nerozhodl vůbec. Tyto výtky rekursním soudem pozůstalostnímu soudu učiněné dlužno schváliti. Jakým způsobem má býti správně vyměřen povinný díl. určuje se v předpisech §u 784 obč. zák. a násl. Pokud jde o pasiva, která při vyměřování povinného dílu přicházejí v úvahu, musí za ně považovány býti všechny dluhy a břemena, které by zatížily nepominutelného dědice také tenkráte, kdyby šlo o dědickou posloupnost ze zákona. Sluší tedy odpočítati nejenom dluhy a břemena, které důvodem svým sahají do zůstavitelova života, nýbrž i ty, které vzešly po zůstavitelově smrti, zatížily jeho pozůstalost a předcházejí pořadím nárok na povinný díl (na příklad pohřební útraty, náklady inventury, pokud je prováděna na účet pozůstalosti, útraty likvidace pozůstalosti, vyživovací závazky, nezaniknuvší zůstavitelovou smrtí atd.). Rozhodujícím okamžikem pro vypočtení čisté pozůstalosti jest sice zůstavitelovo úmrtí, ale veškeré až do skutečného přikázání povinného dílu, t. j. do jeho zaplacení nepominutelnému dědici (dvorní dekret ze dne 27. března 1847, čís. 1051 sb. z. s. slova: »bis zur wirklichen Zuteilung«) nastalé změny pozůstalostního jmění jdou na účet nepominutelného dědice stejně, jako kdyby byl spoluvlastníkem pozůstalosti. Jest tedy nepominutelný dědic podle §§ 786, 830 a 837 obč. zák. a podle citovaného dekretu oprávněn požadovati na dědici, vedoucím správu pozůstalosti, kladení účtu za ono mezidobí a také jest oprávněn požadovati poměrný díl na zisku, ztrátě i na výtěžcích pozůstalosti až do vyplacení povinného dílu. Naproti tomu nepominutelný dědic není oprávněn požadovati úroky z povinného dílu od zůstavitelovy smrti až do jeho vyplacení. Míní-li stěžovatel, že rekursní soud byl s to podle materiálu v pozůstalostních spisech sneseného rozhodnouti o oprávněnosti nezletilcových námitek, jest naproti tomu uvésti, že rekursní soud právem považoval snesený materiál za nedostatečný pro své rozhodnutí, a dovolací soud je v tom vzhledem ku shora uvedeným zásadám právním s rekursním soudem za jedno.

Citace:

č. 4649. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 257-258.