Čís. 5089.

Rozsudek o žalobě na oduznání manželského původu působí absolutně, nikoliv pouze mezi vlastními stranami sporu.
Byl-li právoplatným rozsudkem manželský původ dítěte oduznán, nejsou osoby, jichž se po stránce majetkoprávní může dotknouti zjištění tohoto rodinného stavu, oprávněny, by ve formě žaloby na zjištěni manželského původu zvrátily pravoplatnost onoho rozhodnutí.
(Rozh. ze dne 3. června 1925, Rv II 261/25.)
V předchozím sporu bylo vyhověno žalobě nezl. Ervína G-а, by bylo zjištěno, že se narodil mimo manželství Konráda a Anny G-ových. Když v napotom zavedeném trestním řízení byla Anna G-ová odsouzena pro křivé svědectví ve sporu o oduznání manželského původu, podal opatrovník nezl. Ervína G-а žalobu o obnovu řízení ve sporu o oduznání manželského původu. Žaloba ta byla pro opožděnost odmítnuta. Nezletilý Ervín G. žaloval pak Adolfa A-а o uznání nemanželského otcovství a placení výživného. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se Adolf A. zjištění, že nezl. Ervín G. narodil se v manželství Konráda a Anny G-ových. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobce, jenž jest rodině Konráda G-а úplně cizím, není oprávněn ani manželské otcovství Konráda G-а, pokud se týče nezl. Ervína G-а popírati ani žádati, by bylo uznáno (§§ 157, 158, 159 obč. zák.). Je-li určitý rodinný poměr veřejnými listinami prokázán, trvá nejen mezí členy rodiny, nýbrž také vůči všem třetím osobám. Totéž platí také tehdy, když následkem statusové žaloby jednoho člena rodiny nastane změna. I tato změna působí proti všem a má absolutní účinek. Dle názoru, panujícího v literatuře (Unger: Soukromé právo II. str. 676, Krainz: System III. vyd. § 170 str. 456, Husarek: v časopisu Grünhuta sv. XX. str. 668, n. 13 atd.), kterýžto názor jest plně odůvodněn v zájmu veřejnosti, správnosti matrik a jiných na osobní poměry státních občanů se vztahujících výkazů, má rozsudek o právních poměrech rodinného práva, obzvláště o manželském a nemanželském původu, absolutní platnost a působí pro všechny a proti všem, jelikož by se jinak neshodovalo s požadavky právní jistoty, kdyby osoba, jejížto status již jednou právoplatně byl zjištěn, byla nucena, aby kdykoliv zjištěni téhož stavu následkem odporu se strany třetí osoby soudcovskému prozkoumání znova podrobila. Dlužno proto otázku, zdali nezl. Ervín G. jest manželským či nemanželským dítětem, pokládati za právoplatně rozřešenu ve smyslu druhé možnosti, kdyžtě rozsudek, vynesený proti osobě, k popření manželského původu jedině oprávněné, již nabyl právní moci. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: K popření manželského původu jest oprávněn zásadně jen manžel, a toliko ve výjimečných případech jest právo to, a to časově obmezeně, propůjčeno i osobám v §u 158—159 písm. a) obč. zák. uvedeným. Jako každou výjimku sluší vykládati i tuto výjimku způsobem omezujícím; jsou tedy všechny ostatní osoby, tedy i udánlivý nemanželský otec, vyloučeni z práva, odporovati manželskému původu dítěte. Důvodem, proč zákon toto právo obmezil na určitý okruh osob, jest, by právo rodinné bylo co nejméně pozměněno. (Viz zprávu komise panské sněmovny str. 15 a násl. k §u 158 a násl. obč. zák.). A tato zásada platí i v tom případě, má-li býti nemanželskému dítěti přiznán původ manželský. Ježto žalobce nepřináleží k osobám shora naznačeným, nebyl oprávněn domáhati se výroku, by žalovaný, pravoplatným rozsudkem za nemanželské dítě prohlášený, byl nyní zase uznán za dítě manželské.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Přisvědčiti jest soudům nižších stolic, že rozsudek o otázce manželského původu dítěte působí absolutně, tedy ne pouze dle §u 411 c. ř. s. mezi vlastními procesními stranami. Názor tento jest ve shodě s názorem, panujícím v literatuře, a již prvý soudce cituje význačnější literární díla, touto otázkou se obírající, a rovněž odvolací soud správně poukazuje na zprávu komise panské sněmovny k §u 158 a násl. obč. zák. Poukázati dlužno jen ještě i na souhlasný názor Neumannův vyslovený v jeho »Komentáři k civilnímu řádu soudnímu« vyd. III. str. 1274 a str. 967 pozn. 36. Pro správnost tohoto názoru svědčí i tato úvaha: V §§ 158 a 159 obč. zák. jest přesně stanoveno, kdo a za jakých podmínek smí ve sporu o uznání původu manželského vystupovati jako žalobce a kdo jako žalovaný. Zejména v případě §u 159 obč. zák. jest stanoveno, že žalobu dítěte na oduznání manželského původu říditi jest proti zvláštnímu opatrovníku, zřízenému k hájení původu manželského a nikoli proti opatrovníku nezvěstného otce nebo proti jeho dědicům, nebo jiným osobám, které na věci mají zájem majetkový. Již z toho jest patrno, že při této úpravě otázky manželského původu nejde pouze o osoby, které právě v tomto sporu jako strany vystupují, a že rozsudek má míti absolutní působnost. Kdyby se tu mělo lpěti na zásadě totožnosti stran (§ 411 c. ř. s.) a kdyby v důsledku toho rozsudek v takovém sporu měl tvořiti věc rozsouzenou pouze v poměru dítěte k onomu zvláštnímu opatrovníku, neměl by rozsudek pražádné ceny. Je-li tedy v rozepři, která byla zahájena a provedena, způsobem zákonu odpovídajícím, právoplatným rozsudkem rozhodnuto o manželském pů vodu dítěte záporně, nelze otázku tu již řešiti dalším novým sporem a naprosto nelze osobám, jichž se snad po stránce majetkoprávní může dotknouti zjištění tohoto rodinného stavu, přiznávati právo, by ve formě žaloby na určení opačného stavu rodinného zvrátily platnost onoho rozsudku. To nelze připustiti ani v takovém případě, o jaký tuto jde, když žaloba o obnovu podaná opatrovníkem к hájení svazku manželského do rozsudku dle §u 159 obč. zák. vydaného byla jako opožděná odmítnuta a když vlastně žaloba přítomná by měla býti jaksi nápravou tohoto opoždění. Byla proto právem tato žaloba, kterou se žalobce, jakožto osoba za nemanželského otce dítěte označená, domáhá zvrácení rozsudku, jímž nezletilému Ervínu G-ovi byl manželský původ oduznán, nižšími soudy zamítnuta, a netřeba se vůbec obírati vývody, jimiž se dovolatel na základě svého výkladu §u 158 obč. zák. snaží prokázati nesprávnost onoho rozsudku po stránce hmotné.

Citace:

č. 5089. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1020-1022.