Čís. 4650.

Zrušovací důvod čís. 2 §u 39 ex. ř. lze uplatniti pouze návrhem, nikoliv žalobou.
(Rozh. ze dne 10. února 1925, R I 93/25.)
Žalované firmě byla proti žalobkyni právoplatně povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání nároků žalobkyně ze smlouvy podnájemní měsíčních 100 Kč, které jí příslušely oproti Hugonu K-ovi jménem podnájemní činže. Žalobou domáhala se žalobkyně výroku, že exekuce jest nepřípustnou, poněvadž podnájemné, sestávající měsíčně z poplatku 25 Kč za používání bytu, 30 Kč za používání peřin, 45 Kč za sní- daně a 30 Kč za posluhu, jest dle zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. nezabavitelno, ježto se jedná o úplatu obdobnou mzdě ve smyslu tohoto zákona. Žalovaná firma vznesla námitku nepřípustnosti pořadu práva, již soud prvé stolice zamítl s odůvodněním, že se žalobkyni jedná o pohledávku soukromoprávní, která muže býti dobývána pořadem práva, ve věci pak uznal podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Důvody: Žaloba, o niž tu jde, není žalobou exekuční ve smyslu §u 35 až § 37 ex. ř., neboť nejsou to námitky ani proti nároku, ani proti povolení exekuce, ani nejedná se o odpor třetích osob; pouze v případech, v exekučním řádě zvláště vytčených, lze nastoupiti pořadem práva, jinak jest věc vyříditi v exekučním řízení. Zejména, tvrdí-li se, že se exekuce vede na práva nebo pohledávky, které jsou vyňaty dle platných předpisů z exekuce, lze domáhati se nápravy toliko návrhem na zrušení exekuce, nikoli však žalobou (§ 39 čís. 2 ex. ř.). O takový případ se zde jedná a proto je pořad práva vyloučen.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Dovolatelka ocitá se v rozporu se spisy, tvrdíc, že šlo jenom o to, že v tomto případě byla povolena exekuce zabavením nároku na odvádění podnájemní činže měsíčně 100 Kč a že, ač takový nárok bylo lze postihnouti exekucí, v tomto případě to nebylo lze, že se proto domáhala žalobou, aby bylo zjištěno, že jde o nárok nepodrobený exekuci, pokud se týče, o nárok, na který nelze vésti exekuci. Potud se ocitá v rozporu se spisy, pokud bylo právním základem žaloby, že zabaven byl nárok, podle zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. nezabavitelný, ježto šlo dle stěžovatelčina tvrzení o úplatu, obdobnou mzdě ve smyslu tohoto zákona. Podle tohoto nelze pochybovati, že žaloba směřovala k tomu, by povolená exekuce byla zrušena z důvodu §u 39 čís. 2 ex. ř., protože z tohoto důvodu je nepřípustná. Tu ovšem se odvolacímu soudu právem vnucovala otázka, zvláště když byla namítána druhou stranou nepřípustnost pořadu právního, zdali lze zrušovací důvod podle §u 39 čís. 2 ex. ř. uplatniti vedle návrhu také žalobou. Odvolací soud správně zodpověděl tuto otázku záporně. Je sice pravda, že zákon v §u 39 ex. ř. nevylučuje uplatnění zrušovacího důvodu žalobou, ale to se týká jenom případu §u 39 čís. 5 a poslední odstavec ex. ř., netýká se to případu §u 39 čís. 2 ex. ř., o který tuto běží. V tomto může dojíti ke zrušení exekuce, jak to vyplývá z §u 39 odstavec prvý a druhý ex. ř. pouze na návrh a pouze usnesením. Otázka zrušení exekuce jest otázkou výhradně exekučního řízení, které jednak dává předpisem §u 55 ex. ř. exekučnímu soudu dostatečné a spolehlivé prostředky ku jejímu rozřešení, jednak její řešení nemůže býti odňato výlučnému soudnictví exekučnímu (§ 51 ex. ř.). Z toho vyplývá, že rozhodování o zrušení exekuce podle §u 39 čís. 2 ex. ř. jest odňato pořadu práva, což odvolací soud vystihl zcela správně a také z toho odvodil správné důsledky.

Citace:

č. 4650. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 258-259.