Čís. 4895.§em 6 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. (§ 1 zák. čís. 177/24) zrušen byl zákon ze dne 29. dubna 1873, čís. 68 ř. zák. Ustanovení, že povinnému musí zůstati volné roční požitky v částce 3 000 Kč, vztahuje se jak na jeho mzdové platy, které byly splatné v den doručení usnesení, avšak nebyly mu ještě vyplaceny, tak i na jeho ostatní mzdové platy. (Rozh. ze dne 8. dubna 1925, R I 267/25.) K návrhu vymáhajícího věřitele povolil soud prvé stolice exekuci zabavením všech smluvních platů, příslušejících dlužníku proti poddlužnici, a přikázáním jich k vybrání. Rekursní soud k rekursu dlužníka obmezil povolenou exekuci v ten rozum, že dlužníku musí zůstati nedotčeno 3 000 Kč ročně. Důvody: Stěžovatel vytýká usnesení prvého soudu nesprávné právní posouzení věci z důvodu, že proti předpisu §u 1 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. nebyl mu ponechán volným roční příjem 3 000 Kč z celkového peníze jeho mzdových platů a že úplně byly zabaveny mzdové jeho požitky, které byly v den doručení napadeného usnesení již splatné, avšak nebyly mu ještě vyplaceny. Výtce dlužno přisvědčiti. Vymáhající strana navrhla a soud prvé stolice povolil zabavení mzdových platů stěžovatelových podle ustanovení článku IX. čís. 10 uvoz. zák. k ex. ř. a zákona ze dne 29. dubna 1873, čís. 68 ř. zák., podle kterého platy za služebního poměru nemohou exekučním opatřením býti stiženy dříve, dokud nebyla vykonána práce, a neuplynul den, kterého bylo podle zákona, smlouvy nebo zvyklosti odměnu vyplatiti a v případě exekuce plnění výživného, ze zákona příslušejícího, musila povinovanému zůstati volná polovička ročních příjmů, jinak exekuci odňatých. Tento zákonný předpis byl zákonem ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. doplněným zákonem ze dne 2. července 1924, čís. 177 sb. z. a n. změněn tak, že pro nárok na plnění výživného ze zákona může býti vedena exekuce až do dvou třetin mzdových platů zaměstnancových, 3 000 Kč musí zůstati volno. Toto ustanovení, že povinovanému musí zůstati volné roční požitky jen 3 000 Kč, vztahuje se jak na jeho mzdové platy, které byly splatné v den doručení napadeného usnesení, avšak nebyly mu ještě vyplaceny, tak i na jeho ostatní mzdové platy. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody: Názor stěžovatele, že zákon ze dne 29. dubna 1873, čís. 68 ř. zák. nebyl ani zákonem ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., ani zákonem ze dne 2. července 1924, čís. 177 sb. z. a n. dotčen, že jeho ustanovení těmito pozdějšími zákony nedoznala změny, sdíleti nelze. Již § 6 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. v druhé větě prohlašuje, že »současně pozbývají platnosti všechny dosavadní zákony a nařízení, jež odporují hořejším ustanovením« a § 1 zákona ze dne 2. července 1924, čís. 177 sb. z. a n. toto ustanovení doplnil za účelem vysvětlení a odstranění vyskytnuvších se pochybností v praxi tím, že připojil k zmíněné větě, »zejména veškeré dosavadní předpisy o tom, že exekuce na některé ze služebních platů uvedených v §u 1 nebo na výslužné, odbytné a zaopatřovací platy uvedené v §u 2 jest zcela nebo z části vyloučena.« Z těchto ustanovení plyne, že otázka, pokud mohou požitky — v širším slova smyslu — býti zasaženy exekucí, měla býti řešena jednotně a že veškerá dřívější ustanovení, pokud by obsahovala jakoukoliv odchylku od těchto nových předpisů, pozbývají platnosti. To zejména platí o zákonu ze dne 29. dubna 1873, čís. 68 ř. zák., jenž odchylně tuto otázku řeší a pozbyl tudíž platnosti. V ostatním poukazuje se na odůvodnění rekursního soudu, jež nebylo vývody dovolacího rekursu vyvráceno.