Čís. 4744.

W-konto.
Tím, že tuzemská banka, prodavši cenné papíry na vídeňské burse a nesdělivši komitentovi jména kupitelova, mu oznámila, že výtěžek prodeje připsala mu k dobru na účtu vídeňských korun, kdežto pro tuzemské obchody bude veden účet v Kč, dala na jevo, že se nepokládá za samokupitelku.
Použití práva dle odstavce třetího čl. 376 obch. zák. není sice vázáno určitou lhůtou, jest však na komitentu, jenž obdržel komisionáře vyúčtování o provedeném příkazu, z něhož jest patrno, že, ač nepojmenoval jiného smluvníka, přece nechce býti pokládán za přímého smluvníka, by dal bez odkladu na jevo vůli, že se chce držeti komisionáře jako přímého smluvníka. V tom, že se komitent ohradil proti vyúčtování výtěžku na zvláštním účtu vídeňských korun, nelze ještě spatřovati použití práva třetího odstavce čl. 376 obch. zák.
(Rozh. ze dne 26. února 1925, Rv I 1933/24.)
Žalobce byl v obchodním spojení se žalovanou bankou a domáhal se na ní zaplacení salda, dle tvrzení žaloby proň aktivního. Žalovaná namítla, že žalobce má u ní jednak účet v korunách československých, z něhož vyplývá saldo ve prospěch žalované banky, jednak účet ve starých rak. uh. korunách, pro žalobce aktivní. Tento účet pozůstával z výtěžku za cenné papíry, prodané bankou počátkem února 1919 pro žalobce na vídeňské burse. Procesní soud prvé stolice žalobu pro tentokráte zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání shledává nesprávným právní názor odvolacího soudu, že žalobce musil seznati ze správ banky ze dne 28. ledna 1919 a ze dne 1. února 1919 o prodeji obou skupin akcií, že žalovaná banka nevstoupila do těchto obchodů jako samokontrahentka, poněvadž v těchto zprávách bylo uvedeno, že banka připsala protihodnotu 21697 K a 17702 K žalobci na zvláštním účtě, pak že žalobce tím, že proti těmto odpočtům nečinil námitek, dal na jevo, že banku nepokládá za samokontrahentku. Dovolatel k tomu uvádí, že se při těchto bursovních transakcích jednalo o obchod reportní, totiž o bianco prodeje cenných papírů, ve kterémž případě jest z důvodů bankovně technických, zejména s ohledem na různost úrokování pravidlem, že pro transakce tohoto druhu vede se zvláštní účet. Neměl prý tudíž žalobce důvodu, by se pozastavoval nad vyúčtováním výtěžků z prodeje na zvláštním účte. I kdyby se připustilo, že si žalobce po obdržení těchto zpráv nebyl jasně vědom významu onoho zvláštního účtu, nemohl již o něm býti v pochybnosti, když mu bylo dopisem ze dne 15. února 1919 oznámeno, že se pro jeho transakce na vídeňské burse zřizuje zvláštní účet ve vídeňských korunách a že se naň převedou dosavadní položky, kdežto pro transakce v tuzemsku že bude veden účet v korunách československých a když i ve výpise z účtu ze dne 1. července 1919 oba tyto druhy účtů přesně jsou rozlišovány, výpisy zvláštního účtu ze dne 1. července 1920 a ze dne 1. ledna 1921 pak znějí na koruny rakouské a když o skutečné povaze zvláštního účtu dostalo se mu mimo to vysvětlení od tehdejšího místoředitele žalované banky, že jde o účet vedený za odprodané papíry na vídeňské burse, za něž nemohla býti valuta převedena do tuzemska a není jisto, kdy se tak stane. Z těchto zpráv a sdělení musil tedy žalobce jako bankovní úředník rozpoznati, že se žalovaná banka nepokládá za samokontrahentku ve smyslu čl. 376 odstavec prvý obch. zák., třeba že mu neoznámila kupitele papírů. Chtěl-li žalobce použíti práva čl. 376 třetí odstavec obch. zák., bylo jeho povinností, by se o tom ihned způsobem každou pochybnost vylučujícím prohlásil. Toho žalobce neučinil. Nehledíc ani k tomu, že by ani v ohražení jeho proti vyúčtování prodaných cenných papírů na zvláštním účtě rakouských pokud se týče vídeňských korun nebylo lze ještě spatřovati použití práva odstavce třetího čl. 376 obch. zák., ježto mohl žalobce při tom vycházeti i z jiných právních hledisek, neohradil se žalobce vůbec proti výpisům zvláštních účtů svrchu uvedeným, a to ani když o jich významu svědkem S-em byl poučen a dovolával se tohoto práva teprve za sporu. Lze sice zásadně připustiti, že použití práva čl. 376 třetí odstavec obch. zák. není vázáno určitou lhůtou, jest však právním pravidlem, uznaným literaturou i judikaturou, že, zaslal-li komisionář komitentovi vyúčtování o provedeném příkazu, z něhož jest patrno, že, ač nepojmenoval jiného smluvníka přece nechce býti pokládán za přímého smluvníka — jak tomu bylo i zde — musí komitent bez odkladu dáti na jevo vůli, že se chce držeti komisionáře jako přímého smluvníka, jinak se pokládá za to, že se tohoto práva vzdal a spokojil se s nároky, které mu příslušejí proti komisionáři dle čl. 361 obch. zák. Opačný názor nelze uvésti v soulad se zásadou obchodnické poctivosti a slušnosti a byla by také ohrožena jistota v obchodním styku, kdyby komitent, jenž původně na to nepomýšlel, aby použil práv plynoucích pro něho z čl. 376 odstavec třetí obch. zák., dodatečně, třeba po letech, když by se mu to právě hodilo, chtěl na újmu komisionáře těžiti z okolnosti, které dříve nepřikládal významu, totiž, že mu komisionář svého času nepojmenoval kupitele. Právem tedy soudy nižších stolic uznaly, že za daných okolností nelze mlčení žalobcovo vykládati jinak, než že se zřekl práva čl. 376 odstavec třetí obch. zák., spokojiv se jen s nároky z prostého poměru komisionářského dle čl. 361 obch. zák. (§§ 863, 914 obč. zák. a čl. 279 obch. zák.).

Citace:

č. 4744. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 424-426.