Čís. 4904.Stačí, byly-li po vydání směnečného platebního příkazu, ale před vynesením rozsudku soudem prvé stolice v řízení o námitkách doplněny nedostávající se náležitosti směnky. (Rozh. ze dne 8. dubna 1925, Rv I 472/25.) Směneční platební příkazy byly ponechány v platnosti soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů: Právní posouzeni věci, o něž jde v první řadě záleží v názoru odvolacího soudu, že nedostávající se náležitost žalobních směnek byla s právním účinem dodatně splněna po vydání směnečných platebních rozkazů, ale ještě před vynesením rozsudku. Směnkám těm nedostávalo se totiž náležitosti čl. 4 čís. 3 směn. ř., ježto nebylo na nich vyznačeno, na čí řád má bytí placena směnečná částka. Vydání směnečných platebních rozkazů na základě těchto neúplných směnek odporovalo §u 557 c. ř. s. Jak se měl soud první stolice zachovati, zda měl žádost o vydání platebního rozkazu zamítnouti, či zavésti o žalobě řízení podle §§ 559 a 554 c. ř. s., o tom není třeba nyní uvažovati. Žalovaná strana podala v čas námitky proti platebním rozkazům, a účinnost jich byla odložena až do právoplatného rozhodnutí sporu. Žalobkyně uplatnila směnečný nárok, jehož nebylo v čas podání žaloby, ježto nebylo tu platných směnek. Nedostatek ten byl napraven dodatným připojením nedostávající se náležitosti žalobních směnek. K vyplnění směnek byla žalobkyně oprávněna, ježto podle skutkového zjištění byly jí směnky ty odevzdány příjemcem k vyplnění, a nebylo tvrzeno, že neměly býti vyplněny tak, jak se dodatně stalo. Je pravda, že příjemce, nyní jeho pozůstalost, byl směnečně zavázán teprve okamžikem vyplnění směnek ve smyslu čl. 4 směn. řádu, k tomu však došlo ještě před vynesením rozsudku první stolice. Tímto rozsudkem mělo a mohlo býti rozhodnuto jedině o tom, zda směnečný nárok je po právu čili nic; ježto před tím byly vydány směnečné platební rozkazy, mohlo se podle §§ 559 a 553 c. ř. s. státi tak jen zachováním, po případě zrušením oněch příkazů. Směnečný nárok vznikl skutečně ještě před vynesením rozsudku, ježto směnky byly doplněny na počátku ústního jednání. Tím nastala dospělost zažalovaného směnečného plnění ve smyslu §u 406 c. ř. s., to tím spíše, ježto pohledávka, k jejímuž krytí sloužily směnky, vznikla vůči příjemci již roku 1922, tudíž dávno před zažalováním směnek. Nebylo proto závady, by žalovaná strana nebyla k plnění tomu odsouzena, což se mohlo státi jen ponecháním platebních rozkazů v platnosti bez ohledu na to, že směnečný nárok nebyl v čase jich vydání ještě oprávněn, a že rozkazy ty neměly býti vydány, po případě že byly vydány neprávem. Dodatně napravená neúplnost směnky nebyla proto důvodem ke zrušení platebních rozkazů.