Čís. 4892.

Zažaloval-li věřitel spoludlužníky, nežádaje, by odsouzeni byli rukou společnou a nerozdílnou, nezřekl se tím jejich solidární zodpovědnosti a nevadí právoplatný rozsudek, jímž spoludlužníkům uloženo, platiti podle hlav, napotomní žalobě o placeni další části dluhu z důvodu solidární zodpovědnosti.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1925, Rv II 124/25.)
Žalobce žaloval původně Arnošta a Angela L-ovy o zaplacení 4 880 Kč 90 h. Žalobě bylo pravoplatně vyhověno v ten rozum, že Arnošt a Angelus L-ovi byli odsouzeni k zaplacení zažalované pohledávky každý polovicí. Žalobě, jíž domáhal se žalobce na Angelu L-ovi zaplacení druhé polovice (2 440 Kč) dluhu, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Po stránce právní posoudil odvolací soud věc správně. Nesprávnost shledává dovolatel v tom, že nižší soudy neshledaly opodstatněnou námitku věci rozsouzené. Rozsudkem okresního soudu ze dne 5. dubna 1922, který byl vyššími soudy potvrzen, byli odsouzeni Arnošt a Angelus L. k zaplacení 4 880 Kč 90 h každý polovicí, ježto odsouzení solidární nebylo navrženo a soudy neobíraly se ani otázkou, zda jde o dluh solidární, nerozhodly o ní v tomto sporu, aniž o tom, zda za druhou polovici dluhu také Angelus L. solidárně ručí. Nebylo tedy oním rozsudkem rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení druhé polovice dluhu proti Angelu L-ovi, nýbrž jen o jedné polovici vůči němu. Žaluje-li tedy nyní Arnošt Κ., by mu Angelus L. zaplatil druhou polovici, neuplatňuje téhož předmětu, nýbrž zaplacení další druhé polovice dluhu vůči němu. Není zde tedy totožnosti předmětu sporu, jehož se k obraně rozepře rozsouzené vyhledává. Nárok žalobní v původním smyslu byl ztráven jen ohledně polovice dluhu, vůči žalovanému tehdy uplatněné, jen na tuto polovici zněl žalobní návrh. Jinak by tomu ovšem bylo, kdyby byl návrh zněl na celé plnění solidární a žalovaný byl odsouzen jen k polovici, ježto v takovém případě by bylo rozhodnuto o celém nároku a o solidaritě tehdejších žalovaných. Tomu však tak není. Praví-li se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 1924, Rv II 222/24, čís. sb. n. s. 3760, že oním rozsudkem okresního soudu byla právoplatně stanovena povinnost dlužníků vůči věřiteli, je to správné, ale žalovaný nemůže z toho pro sebe nic vyvozovati, ježto tehdy se rozhodovalo jen o děleném dluhu a o tom, pokud nynější žalovaný ručí za polovici, nikoli o tom, zda ručí za dluh celý solidárně, ježto o takové rozhodnutí nebylo žádáno žalobním návrhem. Proto nebyl ztráven žalobou žalobní nárok proti Angelu L-ovi ohledně druhé polovice dluhu (§§ 891, 893 obč. zák. a nález čís. 3804 Glaser-Unger nová řada). Nelze také přisvědčiti dovolateli, že žalobce vzdal se práva žádati druhou polovici solidárního dluhu na žalovaném, navrhnuv v původním sporu odsouzení dělené a nikoliv odsouzení solidární. Z pouhého opomenutí nelze beze všeho souditi, že žalobce tehdy měl úmysl vzdáti se solidárního ručení za celý dluh proti žalovanému, když tomu jinak nic nesvědčí (§ 863 obč. zák.).

Citace:

č. 4892. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 679-680.