Čís. 5046.

Kdo byl ať v povinné, ať v nepovinné vojenské službě, nemůže uplatňovati nároky ze služebního poměru proti státu pořadem práva a to ani dle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. Dvorského dekretu ze dne 16. srpna 1841, čís. 555 sb. z. s., nelze na takový poměr použiti.
(Rozh. ze dne 19. května 1925, R I 434/25.)
Rekursní soud odmítl žalobu bývalého degradovaného důstojníka proti Československému eráru, zadanou na zemském soudě v Praze, pro nepřípustnost pořadu práva, pokud se domáhala zaplacení důstojnické gáže a vojenského žoldu. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Pravda jest, že dekret dvorské kanceláře ze dne 16. srpna 1841, čís. 555 sb. z. s., jenž jedná o vzájemných nárocích vyplývajících ze služebního poměru státních úředníků a služebníků, k nimž patří také nárok na služné, a stanoví, že nároky ty mají býti vyřízeny pořadem správním, čímž je řečeno, že nepatří na pořad práva a že se poměr ten pokládá za veřejnoprávní, nevztahuje se dle povahy tohoto služebního poměru státních úředníků a služebníků na poměr osob vojenských, vykonávajících vojenskou službu na základě branné povinnosti podle §u 2 branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. a n., neboť, nechť se má za to, že služební poměr úředníka a služebníka, vůbec tedy zřízence (zaměstnance) státního vzniká smlouvou (t. zv. theorie smluvní), nebo jednostranným výsostným aktem státu (Ulbrich, Staatsw. IV. 1909 str. 316, Ott, Festschrift für Fr. Klein str. 91), přece jest zjevno, že k založení poměru toho vždy třeba svolení zřízence, t. j. by osoba dobrovolně do poměru toho ke státu vstoupila, neboť stát nemá práva někoho nutiti, by do jeho služby vstoupil, neníť právní normy, jež by mu právo to propůjčovala. Případ vojenské služby na základě branné povinnosti, kde stát právo nutiti má a úřady povolány jsou k jejímu splnění prostředky v zákoně předurčenými donucovat, jest tedy ještě mnohem silněji veřejnoprávní — možno-li vůbec veřejnoprávnost stupňovat — pročež dlužno indukcí (úsudkem a minori ad majus) za to míti, že ještě spíše a důvodněji nároky z ní náležejí na pořad správní, než nároky z dobrovolné služby. Pakli ale tak, nejen není tu příslušnosti dle §u 1 j. n., jenž pořad práva vyhražuje jen pro věci občanské, t. j. — s možnými zákonnými výjimkami — soukromoprávní, nýbrž ani příslušnosti podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., jenž pořad práva vyhražuje pro nároky veřejnoprávní, nepatřící na pořad správní (§ 2 čís. 5 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n.). Že však branná povinnost jest právní povinností po výtce veřejnoprávní, plyne z toho, že se zakládá na poměru občana ke státu jako podmětu veřejnoprávnímu, jako nositeli svrchovanosti, výsostné moci na všem území, mu podléhajícím, a stát brannou povinnost tuto ukládá mu právě u výkonu této výsostné pravomoci. § 33 odstavec (3) bran. zák., stanovící, že v občanských věcech podléhají »osoby vojenské v činné službě« občanským zákonům a úřadům, s tím úplně souhlasí, neboť výraz »občanské věci« jest právě týž, jehož § 1 j. n. užívá pro věci soukromoprávní. Neprávem se tedy stěžovatel na tento předpis branného zákona odvolává. Jestliže stěžovatel, mluvě sice o »platu vojínově«, zaplétá do toho s druhé strany i pojem náhrady škody a s ním operuje, je to nemístné, neboť rekursní soud vyřkl nepřípustnost pořadu práva jen ohledně těch položek, jež jsou uplatňovány jako ušlá »důstojnická gáže« a »žold mužstva«, tedy jako služební požitky osoby vojenské, jež dle žaloby neprávem byla služby zbavena a služební požitky jí zastaveny, načež byla degradována s důstojníka, pokud se týče gážisty na pěšáka. Ať tedy žalobce byl v povinné službě vojenské, kteréž stanovisko nyní dám se zaujímati zdá, nebo v nepovinné vojensko-erární službě, jak by se dle vylíčení finanční prokuratury zdáti mohlo, nikdy jeho nároky ze služebního poměru tohoto na pořad práva nepatří, neboť nikdy to nebyl soukromoprávní poměr, ale také ne takový veřejnoprávní, aby nároky z něho spadaly pod příslušnost zemského soudu v Praze dle zákona čís. 4/1918.

Citace:

č. 5046. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 937-939.