Čís. 4587.

Byl-li smírem z roku 1917 mezi poškozeným železničním zaměstnancem a dráhou ustanoven drahotní příplatek k důchodu v určité výši na dobu jeho života, nemůže se zaměstnanec domáhati zvýšení příplatku vzhledem ke změněným hospodářským poměrům.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1925, Rv I 1876/24.)
Smírem ze dne 30. října 1917, jejž ujednal žalobce se žalovanou dráhou na vyrovnání svých nároků na náhradu škody z úrazu ve službě, bylo stanoveno v odstavci druhém, že žalobce zřekl se veškerých jakékoliv jméno majících nároků proti žalované dráze (jejím právním nástupcům), budou-li splněny ujednané podmínky smíru. V odst. 3 pak mezi podmínkami smíru bylo uvedeno, že žalovaná dráha jest povinna, počínajíc 1. prosincem 1917, k vyměřené pensi 593 Kč 60 h platiti žalobci na dobu jeho života přídavek z dopravních prostředků penízem 806 Kč 40 h. Žaloba, zadaná na soudě v roce 1924 a domáhající se zvýšení výživného, stanoveného oním smírem, byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta. Důvody: Poměry mezi stranami byly upraveny smírem a jest vůle stran, ve smíru projevená, rozhodnou pro posouzení této věci. Touto vůlí stran byly přídavky žalobce ustanoveny na 806 Kč 40 h, při čemž se žalobce následkem této úpravy zřekl veškerých jakékoliv jméno majících nároků proti žalované dráze (jejímu právnímu nástupci). Příspěvek byl ve smíru ustanoven určitým penízem a nebyla v tomto směru vůle stran ve smíru jinak projevena a musil by tudíž do budoucnosti tento peníz býti základem, jelikož smiř v tomto směru ničeho dalšího neustanovuje, co by se týkati mohlo nějakého jiného číselného upravení co do výše v budoucnosti. Ale smír má ještě jiné důležité ustanovení. V odst. 3 upravuje totiž penízem 806 Kč 40 h přídavky žalobce do budoucnosti do konce jeho života, čímž výslovně ustanovuje, že peníz 806 Kč 40 h a nic více má se mu platiti až do jeho smrti bez ohledu na změnu životních a drahotních poměrů, jelikož jinak by vůle stran byla musila tuto změnu též výslovně pro žalobce vyhraditi. Tak ale, ježto vůlí stran byl ustanoven přídavek 806 Kč 40 h na dobu života žalobcova, ač obě strany věděly, že během doby životní i drahotní poměry mohou se měniti a zejména v roce 1917 tendence tato byla všeobecnou, tedy i oběma stranám známou a přes to nic jiného pro tento případ vůlí stran stanoveno nebylo, nelze pro budoucnost nic jiného než tuto striktně formulovanou a jasně vyslovenou určitou cifru vzíti i do budoucnosti na dobu života žalobcova za základ. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Marně brojí odvolatel proti výkladu, který první soud dává písemnému smíru a marně se snaží vkládati do znění smíru tendenci a vůli stran, že ujednaný tam přídavek k pensi žalobce v uvedené tam výši platiti má pouze za dobu trvání tehdejších hospodářských poměrů a že dle změny těchto připouštělo se zvýšení nebo snížení onoho ujednanéno přídavku. Tento smysl určitému a přesnému obsahu smíru přikládati nelze. Při jednání o smír šlo o vypořádání nároku žalobce na odškodné za újmu, jež mu pro budoucnost vzejde následkem neoznámení jeho úrazu úrazové pojišťovně vinou strany žalované. Dohodly-li se pak obě strany, jak z řečené listiny plyne, v ten smysl, že žalobce výslovně prohlásil, že se vzdává veškerých kterýchkoliv nároků proti dráze, pokud se týče oproti její právní nástupkyni, pod tou podmínkou, že tato mu bude platiti od 1. prosince 1919 doživotně ku jeho pensi příplatek ve výši 806 K 40 h ročně, tu nelze tuto dohodu jinak vykládati, než že dle vůle stran měl nastoupiti na místo odškodného žalobcem požadovaného nárok jeho na příplatky, k jichž placení dráha ve smíru sebe a svého právního nástupce zavázala, že tím nároky žalobcovy na odškodné zanikly a tudíž smírem utvořeno bylo pro obě strany nové právo, neodvislé od kterýchkoliv náhod a příhod budoucích. Ze znění smíru nepoukazuje ani jediná věta k tomu, že by strany byly jiného úmyslu a jiné vůle měly a že by zejména byly bývaly pokládaly příplatky za změnitelné dle hospodářských poměrů a žalobce sám ani netvrdí, že by při jednání o smír v tom směru z té neb oné strany byla se stala zmínka. Právem tudíž první soud vykládal smír tak, jak to jeho přesnému textu odpovídá. Dle tohoto správného výkladu jest i právní posouzení věci úplně správné. Znehodnocení peněz po uzavření smíru nutno pokládati za nehodu v osobě žalobce se přihodivší, jejíž následky stihati mohou dle §u 1311 obč. zák. jedině žalobce a dle §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. přísluší žalobci jedině nárok, by strana zavázaná, pokud se týče její žalovaná právní nástupkyně splnila svůj závazek ze smíru v korunách československých. Že tomuto závazku strana žalovaná dosud dostála, jest nesporné a proto jest žalobní nárok na zaplacení vyšších příplatků než ve smíru ujednaných nedůvodný.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, odkázav k důvodům napadeného rozsudku, k nimž
dodal:
Co se týče právního posouzení věci (503 čís. 4 c. ř. s.), jest odvolacímu soudu z důvodů v rozsudku uvedených přisvědčí ti, že žalobcovo odškodnění, to jest smluvený příplatek k pensi neměl býti závislým od případné změny hospodářských poměrů a tudíž změnitelným při stoupnuvší drahotě. Odvolací soud správně poukazuje na poměry, které byly v době smíru, na to, že změna poměrů těch dala se očekávati a konečně na to, že strany, ač musily se změnou tou počítati, nicméně smluvily pevný příplatek pro celou dobu života žalobcova bez všeliké výhrady. Ježto podle patrné vůle stran byl příplatek ujednán pevně a nezměnitelně, nemůže žalobce domáhati se zvýšení příplatku k vůli stoupnuvší drahotě a byl jeho nárok právem zamítnut. Odvolacímu soudu jest přisvědčiti, že nastalá drahota postihuje po rozumu §u 1311 obč. zák. žalobce a žalovanou k zvýšení příplatku nezavazuje.

Citace:

č. 4587. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 157-159.