Čís. 4718.

Pozemková reforma.
Význam slov »na jich vrub« v §u 4 náhr. zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Státní pozemkový úřad jest povinen zapraviti soudu útraty se zřízením (k jeho návrhu) opatrovníka nepřítomnému vlastníku zabraného majetku.
(Rozh. ze dne 24. února 1925, R I 116/25.)
V řízení o výpovědi ze zabraného majetku zřídil soud prvé stolice k návrhu Státního pozemkového úřadu opatrovníka nepřítomnému vlastníku zabraného majetku a doručil usnesením, o nějž tu jde, Státnímu pozemkovému úřadu poplatkový lístek na inserční poplatky a sdělil mu, že je má hraditi prozatím sám. Státní pozemkový úřad si do tohoto usnesení stěžoval, maje za to, že zřízení opatrovníka jde na vrub nepřítomného vlastníka (osoby na pozemcích hospodařící), že tu jde o řízení nesporné, kde zásady sporného řízení neplatí, a navrhl, by napadené usnesení bylo zrušeno. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Rekursní soud uznal stížnost neodůvodněnou. Jest ovšem pravda, že jde tu o řízení nesporné, v němž nelze používati předpisů civilního soudního řádu. Avšak první soudce své usnesení a vydání poplatkového lístku odůvodnil také zásadami řízení nesporného. Stěžovatel přehlíží, že první soudce v napadeném usnesení nikterak nestanoví jeho povinnost, by inserční výlohy zaplatil, a to právě proto, že zákony ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. a ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. jest již ustanoveno, že zřízení opatrovníka jde na vrub vlastníka pozemků, nýbrž že pouze formálně předpisuje výlohy ty k zaplacení prozatím navrhovateli, jenž je má za povinného soudu založiti. To jest v souhlasu se zásadami řízení nesporného. Nesporné řízení zajisté nepostrádá ustanovení o náhradě těchto nákladů, které jsou ve své podstatě náklady za doručení, neboť dle zásady vyslovené v §u 24 ministerského nařízení ze dne 3. července 1854, čís. 169 ř. zák., jež bylo dle §u 369 jednacího řádu soudního v platnosti zachováno, náleží zaplacení oněch nákladů, jež následkem zakročení žadatele vzešly, vůči soudu na tuto stranu (srovnej rozh. nejv. soudu ze dne 13. listopadu 1912, č. j. R II 991/12 a 992/12 v Právníku z r. 1913 str. 453). V tomto případě zavdal podnět k těmto nákladům stěžovatel svými výpovědmi, proto právem první soud náklady ty poplatkovým lístkem vymáhá od něho.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti.
Důvody:
Neprávem odvolává se Státní pozemkový úřad na zákon náhradový (§ 4), neboť ten otázku, o niž jde, neřeší, protože výraz »na jich vrub« znamená především tolik co »na jich nebezpečí«, a pokud ovšem má smysl také co »na jich útraty«, tedy to nikterak neznamená poměr jejich k soudu, nýbrž poměr jejich k zřízenému opatrovníku. Co se týče otázky, zda útraty, soudu vzešlé, musí Státní pozemkový úřad založiti nebo zapraviti, tu ovšem nemá místa § 24 min. nař. ze dne 3. července 1854, čís. 169 ř. zák., protože jedná jen o poplatcích za doručení, pod kterýž pojem ovšem útraty se zřízením opatrovníka spojené, ke kterýmž patří právě i náklady vyhlášení zřizovacího ediktu, nespadají. Zákon náhradový ovšem nemá předpisu ohledně útrat ze zřízení opatrovníka vznikajících, protože na to vůbec nepomyslil, avšak řízení o výpovědi, v něm upravené, je řízením nesporným a tím jest otázka vyřešena. § 88 zák. o soud. org. předpisuje, že doručení ve věcech nesporného soudnictví má se prováděti stejným způsobem, jako v občanských právních rozepřích, a poukazuje tím tedy zřetelně na předpisy civilního soudního řádu o doručení, jež jsou obsaženy v §§ 87—122. Tu pak stanoví § 116 a násl. c. ř. s., kdy a jak se doručení provádí k rukám opatrovníka a praví pak § 118 odstavec druhý tamže výslovně, že útraty vyhlášky — a o ty zde právě jde — a zřízení opatrovníka má hraditi strana, jejíž soudní jednání k nim podnět zavdalo, že však hrazení to děje se bez újmy nároku na náhradu snad jí (proti odpůrci) příslušejícího, což vše je jen případ upotřebení §u 10 c. ř. s. To tedy platí i v tomto případě. Zdali ovšem Státní pozemkový úřad má nárok na náhradu vůči odpůrci, to zde rozhodovati nepřísluší.

Citace:

č. 4718. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 380-381.