Čís. 4666.

Obnova drobných zemědělských pachtů.
Předpisu §u 10 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n., jest užíti teprve tehdy, byla-li obnova pachtu povolena, nikoliv však, jedná-li se teprve o to, má-li býti povolena.
Při povolení obnovy má liknavost pachtýře v placení význam jen tehdy, byl-li s placením v prodlení již v době žádosti za obnovu a byl-li již tehdy o placení upomenut (§ 1118 obč. zák.). Lhůta čl. I. zák. čís. sb. 204/24 jest lhůtou propadnou.
(Rozh. ze dne 10. února 1925, R II 37/25.)
Soud prvé stolice vyhověl námitkám propachtovavší obce a zamítl návrh pachtýřův na obnovu pachtu, ježto byl pachtýř v prodlení s placením pachtovného za léta 1923 a 1924. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by, doplně řádně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Nižší stolice mají za to, že zde dopadá § 10 cit. zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. Ale ten stanoví, že propachtovatel jest oprávněn od obnoveného pachtu ustoupiti, je-li pachtýř s placením pachtovného déle než 3 měsíce v prodlení, a dopadal by na stěžovatele tedy teprve tehdy, kdyby mu obnova byla povolena, ale nedopadá naň, když se teprve o to jedná, má-li mu býti povolena. Úmysl zákona v předpisu tom je, by propachtovatel, proti jehož vůli na základě zákonného dobrodiní pachtýř se obnovy pachtu domohl, nemusil s ním aspoň o pachtovné míti neshody, nýbrž aby pachtýře toto nebezpečí nutilo k dochvilnosti v placení. Před povolením obnovy tedy cit. § 10 vůbec nemá místa a netřeba tedy zde se vůbec obírati otázkou, zda uplatňován býti může nárok z §u toho jen pořadem řízení sporného. Pokud jde o otázku, jaký vliv má na povolení obnovy, správněji řečeno na nárok na obnovu, ještě nenastalou, posavadní liknavost pachtýřova v placení pachtovného, jest otázka to zodpověděna v §u 1 čís. 2 téhož zákona, nyní v čl. I. čís. 2 zákona ze dne 30. září 1924, čís. 204 sb. z. a n., kde se za podmínku obnovy proti vůli propachtovatele stanoví, by propachtovatel nejen, jak se samo jíž z pojmu nucené obnovy rozumí, takže to ani nemusilo býti výslovně vytčeno, obnově odporoval, nýbrž aby také tu nebylo případu, pro který může bez výpovědi od pachtovní smlouvy ustoupiti. Ty případy jsou uvedeny v §u 1118 obč. zák. — na ten zákon myslí — a mezi nimi jest právě i ten, že pachtýř jest přes upomínku liknavým v placení tak, že »s uplynutím termínu zadrželého pachtovného úplně nezaplatil«. To ovšem dlužno vztahovati na dobu, kdy se nárok na obnovu činí (arg. cit. čl. I.), a je tu vedle zadrželosti za termín už uplynulý rozhodnou i otázka upomínky. Jest tedy třeba zjistiti, kdy a v jakých lhůtách — zda celoročně či půlletně — pachtovné mělo býti placeno a kdy a co ve skutečnosti za rozhodnou dobu bylo zaplaceno a zda a kdy na to které pachtovné upomínka byla učiněna, tak aby se mohlo posouditi, zda případ §u 1118 obč. zák. byl dán, když čas obnovy nastal. K tomu dlužno doložiti, že není ani zjištěno, zda pachtýř nárok na obnovu vznesl ve lhůtě cit. čl. I., ačkoliv je to lhůta propadná, k níž se musí přihlížeti z úřední povinnosti.

Citace:

č. 4666. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 292-293.