Čís. 4714.

Odpůrčí nárok předpokládá bezvýslednost exekuce na veškeré jmění dlužníkovo, ale jen na takové, jež jest pro věřitele dosažitelno.
(Rozh. ze dne 19. února 1925, Rv II 887/24.)
Žaloba, jíž domáhala se žalobkyně, by byla prohlášena vůči její vykonatelné pohledávce bezúčinnou smlouva, již uzavřela žalovaná s dlužníkem žalobkyně, byla oběma nižšími soudy zamítnuta. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud schválil názor prvního soudu, že odpůrčí nárok jest již z toho důvodu vyloučen, protože žalobkyně nežádala o exekuci na nedoplatek kupní ceny 3000 Kč, který vyplatila žalovaná dlužníkovi (svému manželovi) teprve asi za měsíc po kupní smlouvě, a protože takto nedokázala předpokladu odpůrčího nároku, podle §u 8 (1) odp. řádu, totiž že exekuce na dlužníkovo jmění nevedla k úplnému uspokojení věřitelky, nebo že nelze se nadíti, že by k úplnému uspokojení vedla. S názorem tímto nelze souhlasiti. Není o tom sporu, že exekuční titul, rozsudek pro zmeškání, vydán byl dne 12. dubna 1923, tak že nabyl právní moci nejdříve dne 27. dubna 1923. Podle zjištění odvolacího soudu vyplacen byl dlužníku zbytek kupní ceny 3000 Kč asi za měsíc po smlouvě, sjednané dne 13. března 1923, tedy asi uprostřed dubna 1923. Nesporno je dále, že podle exekučních spisů zažádala věřitelka o exekuci na movité věci dlužníkovy dne 7. května 1923; že zabavení bylo vykonáno dne 16. května 1923; že dlužníkova manželka — nynější žalovaná — ohlásila k zabaveným věcem právo vlastnické; že následkem toho vymáhající věřitelka navrhla zrušení exekuce a zahájení řízení vyjevovacího; že dlužník sice dne 20. června 1923 vyplnil a podepsal u soudu seznam jmění, ale odepřel přísahu, načež vymáhající věřitelka proti němu již ničeho nepodnikla a dne 2. července 1923 na dlužníkovu manželku podala odpůrčí žalobu. V tomto zcela bezvýsledném exekučním řízení jest předpoklad §u 8 odp. ř. plně odůvodněn. Netřeba se ani obírati otázkou, pokud exekuce, povolená povšechně na movité věci, jsoucí v držení dlužníka, zahrnuje v sobě také exekuci na peníze, a pokud tedy zahájená exekuce zůstala bezvýslednou již také ohledně peněz, které již před tím manželka dlužníkovi vyplatila (viz § 261 ex. ř.); jisto jest, že podle zájemního protokolu peníze nebyly nalezeny a že dlužník v seznamu jmění zodpověděl otázku, kolik má peněz na hotovosti, záporně. Vzhledem k tomu byl dodatek seznamu jmění, podle kterého dlužník ještě udal, že mu manželka zaplatila zbytek kupní ceny 3000 Kč, pro vymáhající věřitelku bez významu, když dlužník zároveň prohlásil, že žádných peněz nemá. Účelem řízení vyjevovacího jest, by dlužník sám označil věřiteli majetkové předměty, tomuto do té doby neznámé, na něž by mohl vésti exekuci. Takové podpory při vedení exekuce dlužník věřitelce neposkytl, takže neměla ani možnosti, by vyplaceného peníze se zmocnila. Nemůže přece o tom býti sporu, že by vymáhající věřitelka byla raději sáhla po hotových penězích, než po nejistém a zdlouhavém sporu odpůrčím. Nezáleží na tom, že dlužník odepřel vykonati vyjevovací přísahu, vždyť § 8 vyr. ř. nevyžaduje ke vzniku odpůrčího nároku provedení řízení podle §u 47 a dalších ex. ř., nýbrž jen buď neúspěch exekuce provedené, nebo beznadějnost exekuce neprovedené. V tomto případě skončila se zahájená exekuce na majetkové předměty, věřitelce přístupné, s nezdarem a jest tu tedy předpoklad pro odpůrčí nárok podle §u 8 odp. ř. Dlužno ovšem přisvědčiti názoru, že zákon předpokládá exekuci na veškeré jmění dlužníkovo, ale vždy jen takové, které jest pro věřitele dosažitelno (viz Bartsch-Pollak str. 348 pozn. 24 a Lehmann str. 222). Neprávem tedy nižší soudy pokládaly za rozhodnou svědeckou výpověď dlužníkovu, který teprve ve sporu udal, že ještě asi 2000 Kč má doma ve svém držení. Takovým způsobem mohl by dlužník uplatnění odpůrčího nároku na nedozírno protahovati nebo dokonce zmařiti, když by u něho zase žádná hotovost nalezena nebyla a on pak znova potvrzoval, že hotovost má. Má-li, jest zajisté jeho povinností, aby zaplatil, ale žádnou měrou nesměl v seznamu jmění udávati, že nemá. Důvod, z něhož nižší soudy žalobu zamítly, tedy neobstojí, a dostalo se v tom směru věci nesprávného právního posouzení. Ježto však nižší soudy v důsledku svého názoru nezabývaly se vůbec uplatněnými odpůrčími důvody a neučinily ve věci žádných skutkových zjištění, nezbylo, než oba rozsudky zrušiti a věc k dalšímu jednání a rozhodnutí do prvé stolice vrátiti (§ 496 čís. 2 a 3, § 510 a 513 c. ř. s.).

Citace:

č. 4714. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 374-376.