Čís. 4534.

Změnil-li kupitel žalobu o dodání zboží v žalobu o interese, není procesuální závady (§ 235 odstavec čtvrtý c. ř. s.), by nebylo jednáno o změněné žalobní žádosti. Tato stane se jediným předmětem jednání a rozhodování. Věcnou oprávněnost nové žalobní žádosti nutno posuzovati samostatně podle zásad práva hmotného.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1925, R II 435/24).
V žalobě, zadané na soudě dne 21. října 1920, domáhal se žalobce na žalované dodání 20000 kg benzinu po 4 Kč za 1 kg. Při jediném ústním jednání teprve dne 12. února 1923 navrhl změnu žalobního nároku v ten smysl, že žádal místo původního plnění interese, pozůstávající ze škody, jež prý mu povstala tím, že nebylo včas dodáno. Škodu shledával žalobce v rozdílu smluvené ceny benzinu 4 Kč za 1 kg a trhové ceny v době, kdy mělo býti dodáno, totiž v dubnu a květnu 1920, 7 Kč za 1 kg. Procesní soud prvé stolice, nepřipustiv navrhované změny žaloby, vyhověl žalobě dle původní žalobní žádosti. Odvolací soud zrušil k žalobcovu odvolání napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkav pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: První soud změny žalobní prosby nepřipustil v úvaze, že žalobce žalobou o plnění vykonal volbu dle čl. 355 obch. zák. a že by mohl žádati náhradu škody místo původního plnění, kdyby prokázal, že plnění pozbylo zatím pro něho hospodářskou cenu, čehož prý ani netvrdil. Odvolací soud nesdílí tohoto právního názoru prvního soudu. Žalobce žádá bez změny děje žalobního a důvodu žaloby místo původního nároku na plnění interese, pozůstávající z náhrady škody, tvrdě, že žalovaná škodu zavinila nesplněním smlouvy, t. j. nedodáním benzinu včas. Z děje žaloby i žalobcova přednesu při ústním jednání jest zřejmo, že se hospodářská situace od podání žaloby, t. j. 21. října 1920, do ústního jednání dne 12. února 1923 v neprospěch žalobce změnila a že tato situace přiměla žalobce k tomu, že svůj původně uplatňovaný nárok na dodání benzinu nechal padnouti a že jej zaměnil za nárok na interese pozůstávající ze vzniknuvší mu škody. Za tohoto stavu věci nelze sdíleti názor prvního soudu, že žalobcovo právo plynoucí z ustanovení čl. 355 obch. zák. bylo žalobou a uplatňovaným v ní nárokem na dodání benzinu ztráveno a že žalobce nemůže uplatňovati náhradu škody, když ani netvrdil, ani neprokázal, že plnění pozbylo zatím pro něho hospodářskou cenu. Ze žalobcova přednesu jest zřejmo, že jenom změna hospodářské situace ho přiměla ku změně žalobního nároku a taková změna jest vzhledem k ustanovení §u 235 c. ř. s. přípustnou. Poněvadž první soud se nabízenými důkazy o změněném nároku žalobním nezabýval, trpí řízení neúplností ve smyslu §u 496 čís. 2 a 3 c. ř. s. a bylo proto žalobcovu odvolání, vytýkajícímu rozsudku nesprávné právní posouzení, vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Dle čtvrtého odstavce §u 235 c. ř. s. nesluší pokládati za změnu žaloby, žádá-li žalobce na místě předmětu původně zažalovaného jiný předmět anebo interese. V žalobě navrhl žalobce, by žalovaná společnost byla odsouzena k dodání 20000 kg benzinu po 4 Kč za 1 kg a při jednání ze dne 12. února 1923 žádal na místě této dodávky interese a to zaplacení částky 3 Kč po 1 kg. Nejde tedy, jak zřejmo z uvedeného místa zákona, o změnu žaloby a proto bylo zbytečným usnesení prvého soudce o nepřípustnosti této domnělé změny žaloby a jeho přezkoumání odvolacím soudem s tohoto právního hlediska. Následek žalobcova prohlášení ze dne 12. února 1923 byl pouze ten, že podkladem rozhodnutí prvého soudce nemohl již býti původní nárok na dodání benzinu, nýbrž pouze nový, peněžitý nárok. Tím ovšem nebyla nikterak dotčena otázka, zda přísluší skutečně žalobci tento peněžitý nárok s hlediska hmotného práva a zda zanikl již volbou, vykonanou podáním žaloby na dodání benzinu. Jelikož v prvé stolici o novém žalobcově nároku náležitě ještě nebylo jednáno, jest zrušovací usnesení odvolacího soudu ospravedlněno; dlužno je však doplniti výrokem, že bude na prvém soudci, by při novém doplnění jednání zabýval se především důvodem nynějšího žalobcova nároku a teprve v druhé řadě jeho výší. Výrok odvolacího soudu, že tento nárok důvodem svým jest po právu, nutno tedy považovati za předčasný. Za tohoto stavu věci není potřebí, zabývati se otázkou, zda jsou zde předpoklady třetího odstavce §u 235 c. ř. s. čili nic. Názor stěžovatelky, že poslední odstavec tohoto §u předpokládá nemožnost smluvního plnění, nemá opory ani v doslovu tohoto ryze formálního zákonného předpisu. Nelze se tedy obejíti bez doplnění jednání v prvé stolici a proto nebylo vyhověno rekursu žalované společnosti, která nyní má příležitost, uplatniti v prvé stolici své věcné námitky proti žalobcovu peněžitému nároku.

Citace:

č. 4534. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 57-59.