Čís. 4616.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Lhůta §u 31 zák. náhr., vztahující se pouze na právo vlastnické, vešla bez dalšího v účinnost i v příčině ostatních věcných práv, o nichž jedná § 31 novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n., dnem, kdy tato novela nabyla působnosti.
Nejde o nepřípustnou novotu, vytýkáno-li v odvolání, že soud prvé stolice nevzal zřetele k okolnosti, důležité pro rozhodnutí sporu, o níž měl sám od sebe zavésti jednání za účelem zevrubného právního posouzení.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1925, Rv I 1981/24.)
Žalobci domáhali se na žalovaných uznání služebnosti, chůze po pozemku, jehož nabyli žalovaní v přídělovém řízení. Převzetí pozemku žalovanými bylo vyhlášeno v červnu 1921 s tím, by všichni, kdož si na pozemek činí nějakého práva, se přihlásili. Zamýšlené převzetí bylo poznamenáno zemských deskách na základě usnesení ze dne 10. května 1921. Žalobci počali se domáhati na žalovaných uznání práva služebnosti teprve v prosinci 1923. Oba nižší soudy žalobu o uznání služebnosti chůze zamítly, ježto právo to nebylo uplatňováno ve lhůtě §u 31 náhradového zákona ve znění novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Oba nižší soudy zamítly žalobu z toho důvodu, že pokládají žalobní nárok za propadlý tím, že nebyl uplatněn ve 30denní propadné lhůtě §u 31 zákona náhradového ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 s. z. a n. pokud se týče novely k tomuto zákonu ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n., vyslovivše při tom názor, že lhůta §u 31 prvotního náhradového zákona, vztahující se pouze na právo vlastnické vešla beze všeho v účinnost i v příčině ostatních věcných práv, o nichž jedná § 31 novely, dnem, kdy tato novela nabyla působnosti, tedy dnem 19. srpna 1922. Nejvyšší soud neshledává, že tento názor jest právně vadným a že mělo býti u Státního pozemkového úřadu zjišťováno, jakou praxi, tento úřad v těchto záležitostech zachovával, a že zejména vydával a v obecnou známost uváděl ještě zvláštní vyhlášky, by účastníci, jichž se věc týká, nabyli vědomosti o právní skutečnosti, ku které se propadná lhůta vztahuje. Ani prvotní zákon ani novela neobsahuje v této příčině žádných ustanovení a neodkazují co do počátku lhůty na nějaká budoucí prováděcí nařízení, důsledkem čehož jest počátek lhůty počítati od skutečnosti, kterou zákon bez jakéhokoli obmezení a výhrady stanoví, a nevadí tomu ani úvaha, že bez takového vyhlášení skutečnost tato snadno unikne vědomosti účastníka. Z té příčiny není pro věc důležito, jakou praxi v té příčině zachovával Státní pozemkový úřad, ježto tato praxe, nekotvíc v zákoně samém, k odchylnému použití jeho sloužiti nemůže, a není taktéž důležito, zda žalovaný, jak ve sporu tvrdí, vyvěšení vyhlášky, k propadné lhůtě se vztahující, úmyslně nezabránil; stalo-li se tak, neměnilo by to ničeho na věci a žalovaný byl by po případě jenom práv ze škody, kterou by byl tímto jednáním účastníkům v jejich právech způsobil. Po této stránce nelze výtku dovolání uznati oprávněnou z nižádného z uplatněných dovolacích důvodu (§ 503 čís. 2 a 4 c. ř. s.). Dovolání brojí dále proti rozsudku i proto, že odvolací soud neuvažoval a nezjistil v odvolání tvrzenou skutečnost, že v tomto případě došlo k dohodě mezi Státním pozemkovým úřadem a vlastníkem o převzetí. Odvolací soud odmítl tuto námitku jednak jako nepřípustnou novotu, jednak jako výtku právně nezávažnou. V této příčině nelze dovolání odepříti oprávněnosti. V § 31 novely stanoví se, že v případech, ve kterých došlo k dohodě mezi Státním pozemkovým úřadem a vlastníkem o převzetí, počíná se 30denní lhůta dnem vkladu práva vlastnického pro stát nebo nabyvatele. Vzhledem na to ustanovení bylo arciť pro posouzení námitky prekluse důležito, povšimnouti si i této okolnosti, pro počítání propadné lhůty závažné, a bylo dle § 182 c. ř. s. povinností soudu první stolice, by sám od sebe k tomu působil, by jednání též k této pro rozhodnutí závažné skutkové okolnosti bylo obráceno. Vytýkají-li tedy žalobci v odvolání, že právní posouzení jest v této příčině vadným, ježto věc po stránce této skutkové okolnosti nebyla vůbec na přetřes uvedena, ač se tak státi mělo, nelze tuto výtku odmítnouti tím, že jest nepřípustnou novotou, když zevrubné právní posouzení toho vyžadovalo, by první soud sám od sebe jednání na tuto okolnost zavedl.

Citace:

č. 4616. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 199-201.