Čís. 4560.Jde o zjištění skutkové, nikoliv právní posouzení, vyslovily-li nižší soudy nejen na základě listin, nýbrž i výpovědí svědků, že šlo o zástavu, nikoliv o zajišťovací převlastnění. Zříditi zástavní právo připevněním známek lze i tehdy, je-li skutečné odevzdání sice technicky možným, ale bylo by dle okolnosti případu spojeno s velikými obtížemi. Známka musí býti tak uzpůsobena, by každý třetí, šetře obyčejné opatrnosti, mohl zastavení lehce poznati. Nestačí oznámky, že se převádí vlastnictví.Na zjištění odlučovacího práva lze jen tehdy žalovati, jde-li o věci náležející do úpadkové podstaty.(Rozh. ze dne 20. ledna 1925, R I 7/25.)Žalobě banky B., domáhající se na úpadkové podstatě firmy uznání práva odlučovacího ohledně řady strojů (součástek strojů) procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci a doplně řízení, znovu rozhodl. Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.Důvody:Odvolací soud zrušil s výhradou právní moci (§ 519 čís. 3 c. ř. s.) rozsudek soudu první stolice pro neúplnost řízení jedině z toho důvodu, že třeba vyšetřiti a zjistiti, které z předmětů v seznamu A. uvedených a do zástavy prý daných, opatřeny byly známkami o zastavení a které nikoliv. Právem vytýká rekurs žalované strany odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci z toho důvodu, že ona skutečnost přišla by v úvahu teprve v poslední řadě a že pro rozhodnutí sporu jsou předem jiné skutečnosti podstatny. Žalující banka uplatňuje vůči žalované úpadkové podstatě t. zv. právo odlučovací podle §u 11 (1), 48 a 111 (2) konk. ř., které prý zůstalo nedotčeno vyhlášením úpadku a které prý správce úpadkové podstaty popírá. Jde o žalobu určovací, třebaže žalobní prosba oděna jest ve formu žaloby o uznání, a jde o určení práva odlučovacího, třebaže žaloba směsuje zástavní právo se zajišťovacím převodem vlastnictví, což jasně vidno z toho, že se opírá jen o zřízení zástavy a že neuplatňuje právo vylučovací. Oba nižší soudy zjistily souhlasně, že stranám při sjednání smlouvy šlo výhradně jen o zřízení a nabytí práva zástavního a nikoliv o převod vlastnictví k cíli zajištění. V tomto směru jde o zjištění skutkové, kterým jest dovolací soud vázán, takže vývody rekursu, pokud toto zjištění napadají, jsou nepřípustným brojením proti hodnocení průvodů, jímž se dovolací soud obírati nemůže. Nezáleží na tom, že odvolací soud tvrdí v důvodech proti spisům, že v dopisech mluví se již jen o zastavených věcech, kdežto se v nich ve skutečnosti mluví opětovaně také o přenesení věci do vlastnictví, neboť shora zmíněné zjištění učinily nižší soudy nejen na základě listin, nýbrž také celé řady svědeckých výpovědí, tedy na základě celého jednání a dokazování podle §u 272 c. ř. s. Odlučovací právo, které žalobkyně uplatňuje a které o smluvní právo zástavní opírá, předpokládá, že žalobkyně na předmětech uvedených v seznamu A. nabyla zástavního práva před úpad- kem (§ 11 (1) konk. ř.) a to v takové době a takovým způsobem, že by námitkou uplatněný odpůrčí nárok ve smyslu §§ů 28, 30 a 31 konk. ř. nebyl odůvodněn. Břemeno průvodní o nabytí práva zástavního stihá žalobkyni. Ke skutečnému nabytí práva zástavního nestačila však jen smlouva zástavní — jako důvod — nýbrž bylo třeba také odevzdání zastavených předmětů (§ 1368 obč. zák. a §§ 451, 452 obč. zák.). V tomto směru právem vytýká rekurs odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Že by šlo o příslušenství továrny, netvrdila žádná strana; jde tedy o samostatné věci movité. Takové věci musí zástavní věřitel po pravidle vzíti do uschování (§ 451 obč. zák.) a jen výjimkou možno i movité věci odevzdati do zástavy jedním ze způsobů uvedených v §u 452 obč. zák., z nichž pro tento případ v úvahu přichází jen odevzdání připevněním známek. Tento výjimečný předpis dlužno tedy vykládati přísně, protože to žádá bezpečnost právního obchodu a protože takového způsobu odevzdání do zástavy bylo by možno zneužívati. Připevnění známek jest podle §u 452 obč. zák. přípustno jen tehdy, když »movité věci nepřipouštějí hmotného odevzdání z ruky do ruky«. Protože však těžko lze si představiti případ, kde by bylo technicky nemožno odevzdati movitou věc věřiteli do uschování, dlužno sem zajisté počítati také případ, kde by skutečné odevzdání bylo sice technicky možným, ale bylo by spojeno s velikými obtížemi. Rozhodnutí o tom bude otázkou jednotlivostí případu. Ale v takovém případě jest pak připevnění známek nejen pouhou opatrností, jak by se mohlo zdáti z poslední věty §u 452 obč. zák., nýbrž jest podmínkou vzniku práva zástavního, protože má býti rovnocenné s převzetím movitých věcí do uschování. Musí tedy býti známka tak uzpůsobena, aby každý třetí při zachování obyčejné opatrnosti zastavení lehce mohl poznati. V projednávaném případě přes námitky žalované strany nezabývaly se nižší soudy otázkou možnosti odevzdání věcí z ruky do ruky. Již zběžný pohled do seznamu A. a do souhlasného s ním rozsudkového nálezu procesního soudu poučuje, že největší část předmětů tam uvedených dopouští odevzdání z ruky do ruky a do úschovy věřitelovy (na př. šrouby, kovadlina a jiné ruční nástroje, psací stroj, mikroskop, rýsovací stůl a stoly vůbec, decimální váha, stolní váha, skříně, lavice atd.). Pokud tedy odevzdání těchto věcí z ruky do ruky bylo možným, nenabyla na nich žalobkyně zástavního práva pouhým připevněním známek anebo jen pouhým dotknutím se jich a prohlášením jich za zastavené. Pokud pak jde o ostatní věci, které by snad hmotného odevzdání nepřipouštěly a na kterých byly připevněny známky o vlastnictví, nenabyla na nich žalobkyně zástavního práva rovněž, protože známky neodpovídaly předpisu zákona. Podle zjištění nižších soudů zněly známky na strojích připevněné doslovně: »Ausschliessliches Eigentum der В. Bank.« Teprve 23. září 1922 byly připevněny kovové destičky s nápisem: »Verpfändet an В. Bank laut Protokolles vom 23. September 1922.« Nelze sdíleti názor odvolacího soudu, že stačily i takové známky s nápisem »Eigentum«, neboť — jak již řečeno — nutno vykládati předpis §u 452 obč. zák. jakožto výjimku z pravidla přesně a musí tedy použito býti takových známek, ze kterých každý o zastavení lehce může zvěděti. Jest ovšem pravda, že právo vlastnické jest širšího a pronikavějšího obsahu než právo zástavní a že obojí právo jest právem věcným, ale přes to nelze říci, že známky s nápisem »Eigentum« nahražovaly známky s nápisem »Verpfändung«, neboť zákon žádá, aby takové známky, které jsou určeny k informaci cizích osob, odpovídaly pravdě, což jest z §u 427 obč. zák., kde jest řeč o vlastnictví, a z §u 452 obč. zák., kde jest řeč o zastavení, zjevno, takže předstíráním práva vlastnického tam, kde podle zjištění nižších soudů bylo míněno jen právo zástavní, nebylo vyhověno předpisu zákona a nebyly s takovým označením spojeny zákonné účinky. S hledisek shora uvedených není tedy třeba zjišťovati, zdali u svršků, které připouštěly odevzdání do uschování, byly vůbec nějaké známky připevněny, a u strojů, které snad takového odevzdání nepřipouštěly, známky s nápisem »Ausschliessliches Eigentum der В. Bank«. V tom směru netřeba řízení doplňovati. Míní-li však odvolací soud, že mezi předměty seznamu A. byly také předměty, které nedopouštěly odevzdání z ruky do ruky a které byly opatřeny známkami o zastavení, nutno ovšem přenechati jeho posouzení, pokud v tomto směru pokládá doplnění řízení za potřebné. Pro případ doplnění bylo by však hleděti také k námitce úpadkové podstaty a dosud nižšími soudy neřešené, že ze seznamu A. není vidno, zdali všechny a které předměty do úpadkové podstaty náležejí, neboť úpadková podstata nebo její správce mohou býti na zjištění odlučovacího práva žalováni jen tehdy, jde-li o součástky úpadkové podstaty. Jinak chyběla by žalované straně pasivní legitimace ke sporu a žalující straně chyběl by zájem na určení odlučovacího práva proti úpadkové podstatě (§ 228 c. ř. s., viz také Bartsch-Pollak str. 340 k §u 44 konk. ř. a str. 381 pozn. 43 k §u 48 konk. ř.).