Čís. 4872.

Jde o rozepři rozsouzenou, uvedl-li dlužník v žalobě dle §u 35 ex. ř. totéž, co uvedl již ve stížnosti do usnesení povolujícího exekucí, o níž bylo právoplatné rozhodnuto.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1925, Rv I 427/25.) Procesní soud prvé stolice zamítl žalobu, domáhající se podle §u 35 ex. ř. zrušení exekuce. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a žalobu odmítl.
Důvody:
Podle §u 240 odstavec třetí c. ř. s. musí býti k právní moci rozsudku, a ovšem i usnesení, rozepře se týkajících, přihlédáno povždy z úřední povinnosti. To nařizuje také předpis §u 411 c. ř. s. z toho důvodu, by nebylo opětovné rozhodováno soudy o témže nároku. Předpisy ty jsou veřejnoprávní povahy. Tato ustanovení uvedena jsou sice ve druhém dílu civilního řádu soudního o řízení v prvé stolici, ale podle §§ 463 a 513 c. ř. s. jest jich také užíti v opravném řízení, pokud není v této příčině podle ustanovení čtvrtého dílu civilního řádu soudního úchylek, jichž není ohledně ustanovení, že k právní moci rozsudku musí býti povždy přihlédáno z úřední povinnosti. Jmenovitě nelze úchylku spatřovati v předpisu § 482 c. ř. s., neboť tento se vztahuje pouze na přednesy stran, ohledně kterýchžto předpisů jest disposice stranám vyhražena. Sezná-li prvá stolice, že věc mezi týmiž stranami byla již pravoplatně rozhodnuta, vyžadují právní jistota a procesní hospodárnost, aby o této právoplatně rozhodnuté věci nebylo rozhodováno ještě jednou. Nedbání právní moci není sice uvedeno jako důvod zmatečnosti podle §u 477 c. ř. s., to však nebrání, by na ni nebyl vzat zřetel i v dovolacím řízení z úřední povinnosti, dostane-li se věc dovolacímu soudu u příležitosti přípustného prostředku opravného. Byť i nižší soudy o právní moci nerozhodly, přece jen se touto otázkou s hlediska §u 261 c. ř. s. dostatečně obíraly, a jejich zjištění po této stránce postačují dovolacímu soudu, by o právní moci mohl bezpečně rozhodnouti. Není tedy potřebí zrušovati odvolací rozsudek z důvodu čís. 2 §u 503 c. ř. s., by se věcí tou obíral podle §u 261 c. ř. s., neboť takové doplňování je zbytečné a vlastně nemožné, když už bylo všecko potřebné zjištěno. Zjištěno jest, že proti usnesení zemského civilního soudu ze dne 25. června 1924 podal žalobce stížnost, která byla usnesením vrchního zemského soudu ze dne 26. srpna 1924 zamítnuta. V této stížnosti uplatňoval žalobce proti usnesení exekuci povolujícímu, že jest z exekučního titulu, t. j. ze soudního smíru ze dne 8. ledna 1909 patrno, že jde o opětující se dávky podle §u 1480 obč. zák., promlčující se podle tohoto předpisu do tří let, že soud prvé stolice nevzal zřetele na toto ustanovení, ačkoliv jest ze spisů patrno, že od uzavření smíru až do podání exekučního návrhu promlčení nebylo nijak přerušeno, že proto měl soud tento návrh zamítnouti. Rekursní soud vyřídil tuto stížnost ve věci samé s poukazem k ustanovení §u 1 vládního nařízení ze dne 8. února 1924, čís. 31 sb. z. a n., podle něhož promlčecí lhůta pro pohledávky, uvedené v §u 1480 prvá věta obč. zák., prodloužena byla na dále tak, že tyto pohledávky promlčí se nejdříve dnem 1. dubna 1925, a toto usnesení rekursního soudu, který při svém rozhodování nevyšetřoval a nezjišťoval sporných okolností skutkových, byvši doručeno dne 1. září 1924, nabylo právní moci dříve, než byl vydán v této rozepři rozsudek soudu prvé stolice (§ 406 c. ř. s.). Žalobce podal žalobu podle §u 35 ex. ř. dne 12. září 1924 a v ní uvedl (§ 35 odstavec třetí ex. ř.) jako důvod zrušující exekuci doslovně totéž, co uváděl ve své stížnosti, jeho žalobní návrh cílil k tomu, by exekuce byla prohlášena za nepřípustnou a byla zrušena. Uplatní tedy v žalobě nárok, o kterém již bylo pravoplatné rozhodnuto usnesením rekursního soudu, jehož odůvodnění si ostatně osvojil také soud prvé stolice při svém zamítavém rozhodnutí o žalobě. Jde proto o tutéž věc mezi týmiž stranami, ale, když již o žalobcově nároku bylo právoplatně rozhodnuto v exekučním řízení, vztahuje se právní moc podle §u 78 ex. ř. a §u 411 c. ř. s. i na toto rozhodnutí, a proto táž věc nemůže býti uplatněna znovu žalobou podle §u 35 ex. ř. Tak se stalo, že týž soud druhé stolice rozhodl o stejném nároku po dvakráte a pokaždé jinak. Proto bylo u příležitosti podaného, přípustného prostředku opravného rozsudky nižších stolic podle §§ 475 odstavec třetí a 513 c. ř. s. zrušiti, a žalobu se žalobním návrhem z úřadu odmítnouti.

Citace:

č. 4872. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 641-643.