Čís. 4522.

V řízení o rozvrhu výtěžku exekučně prodané nemovitosti jest přípustným dovolací rekurs do souhlasných usnesení nižších soudů jen, pokud jde o otázky, jež jsou předmětem rozvrhového jednání a rozhodování, nenáleží sem však rozhodnutí o nároku správce úpadkové podstaty ve smyslu §u 125 (4) konk. ř.
Předpisem §u 234 ex. ř. jest vyloučen rekurs pouze ohledně takových námitek, které lze uplatniti odporem, nikoliv však v případech, když přikázání pohledávky z rozvrhové podstaty odporuje buď velícím, zákonným předpisům, buď rozvrhovým zásadám ve smyslu §§ 216 a násl. ex. ř.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1925, R I 1017/24).
Do usnesení o rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost stěžoval si správce úpadkové podstaty jednoho z dlužníků jed nak v tom směru, že mu nebyly přiřčeny útraty zvláštní podstaty ve výsadním pořadí, jednak v tom směru, že pohledávky několika firem byly přikázány zcela ku částečnému uspokojení. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, nevyhověv v onom směru stížnosti z důvodů věcných, v tomto směru odepřev stěžovateli právo k rekursu.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs správce úpadkové podstaty do výroku o stěžovatelových útratách; jinak dovolacímu rekursu vyhověl, zrušil napadené usnesení a vrátil věc rekursnímu soudu, by nehledě k použitému zamítacímu důvodu, znovu o rekursu rozhodl.
Důvody:
Rekursní soud vyslovil názor, že stěžovatel pozbyl dle §u 55 c. ř. s. a §u 78 ex. ř. svého nároku na útraty, nepředloživ přesného seznamu útrat. Není potřebí, šířiti se o tom, že tento výrok rekursního soudu jest rozhodnutím o útratách ve smyslu §u 528 c. ř. s. a 78 ex. ř. Dovolací rekurs jest tedy v tomto směru nepřípustným. Bylo jej proto odmítnouti, což dle uvedených míst zákonných měl učiniti již soud prvé stolice. Že toto útratové usnesení rekursního soudu obsaženo jest v jeho usnesení o rozvrhovém usnesení exekučního soudu, nevadí, neboť dle posledního odstavce §u 239 ex. ř. jest dovolací rekurs do souhlasných rozvrhových usnesení nižších soudů přípustným pouze, pokud jde o otázky, které dle §§ 209 až 235 ex. ř. jsou předmětem rozvrhového jednání a rozhodování, tedy pouze pokud usnesení nižších soudů jsou rozvrhovými usneseními v pravém smyslu slova. Pro jiná rozhodnutí, byť i obsažená v rozvrhovém usnesení, platí omezení dle §§ 528 c. ř. s. a 78 ex. ř. (viz Neumannův komentář k ex. ř., 1910, str. 682). K těmto jiným rozhodnutím patří rozhodnutí o nároku správce úpadkové podstaty ve smyslu §u 125 (4) konk. ř. (viz Dr. Robert Bartsch a Dr. Rudolf Pollak, komentář ke konkursnímu, vyrovnávacímu a odpůrčímu řádu, str. 706).
Jinak nelze dovolacímu rekursu upříti oprávněnosti. Neprávem má rekursní soud za to, že správce úpadkové podstaty nesmí si stěžovati do rozvrhového usnesení soudu prvé stolice, poněvadž se nezúčastnil rozvrhového jednání ze dne 14. května 1924. Účastník, který byl při rozvrhovém roku a mohl při něm odporem uplatniti námitky proti přikázání pohledávek z rozvrhové podstaty, avšak toho neučinil, nemůže ovšem podle druhé věty prvého odstavce §u 234 ex. ř. vznésti tyto námitky v rekursu do rozvrhového usnesení. Ustanovení §u 234 ex. ř. vylučuje tedy rekurs toliko v případě takových námitek, které lze uplatniti odporem, nikoliv však v případech, když přikázání pohledávky z rozvrhové podstaty odporuje buď velícím, zákonným předpisům, buď rozvrhovým zásadám ve smyslu §§ 216 a násl. ex. ř., aniž by v tomto případě rozvrhové usnesení opíralo se o dohodu stran, o níž zmiňuje se druhý odstavec §u 214 ex. ř. V těchto případech dlužno rozhodnouti o přikázání přihlášených pohledávek z rozvrhové podstaty výhradně dle zákonných předpisů bez ohledu na to, byl-li při rozvrhovém roku odpor vznesen čili nic (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1924 č. j. R II 231/24, čís. sb. 4032). Stěžovatel vychází v dovolacím rekursu z předpokladu, že firmě Rudolf B. a německé bance v L. byla přikázána částka také z 1/7 úpadkyně a uvádí, že těmto věřitelům vůbec nepřísluší zástavní právo na této sedmině. Dále uplatňuje v rekursu, že zástavní právo firmy T. zaniklo prý dle §u 12 vyrovnacího řádu a nemohlo prý oživnouti vzhledem k ustanovením §§ 2 a 12 konk. řádu. Stěžovatel vytýká tedy rozvrhovému usnesení prvého soudu porušení zásad výše uvedených. Rekurs nelze proto zamítnouti z formálního důvodu, že stěžovatel nepodal odporu ve smyslu §u 234 ex. ř.

Citace:

č. 4522. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 29-31.