Čís. 4573.
Ten, kdo sjednal smlouvu o dílo s otcem dítěte ve prospěch dítěte, nemůže žalovati o úplatu za provedené dílo osoby, jež jsou podpůrně povinny k výživě dítěte (§ 143 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 20. ledna 1925, Rv I 1910/24.)
V žalobcově sanatoři byl ošetřován a operován nezl. Otto Κ., byv tam převezen ku přání svého otce Jana K-a. Ježto Jan Κ., jsa nemajetným, nemohl požadovaný žalobcem účet zaplatiti, žaloval žalobce nejprve matku Otta K-a Martu K-ovou. Když pak byla proti ní žaloba zamítnuta, ježto se prokázalo, že jest úplně nemajetnou, domáhal se žalobce dle §u 143 obč. zák. zaplacení účtu na Bohumilu a Janě K-ových, dědovi a bábě nezl. Otty K-a. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok co do důvodu po právu proti oběma žalovaným. Bohumil K. se neodvolal, ježto zatím na jeho jmění byl vyhlášen úpadek a řízení proti němu bylo dle §u 159 c. ř. s. a §u 7 konk. řádu přerušeno. Odvolání Jany K-ové odvolací soud vyhověl a změnil rozsudek prvého soudu v ten rozum, že žalobní nárok proti Janě K-ové není pro tentokráte důvodem po právu, maje za to, že otec nezl. Otty K-a není nemajetným ve smyslu §u 143 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobcovu z důvodu odvolacího soudu a uvedl dále v
důvodech:
Dlužno si povšimnouti také toho, zda dovolatel vůbec může opírati svůj žalobní nárok o předpis §u 143 obč. zák. Podle žalobního přednesu opírá se žalobní nárok o smlouvu o dílo (§ 1151 obč. zák.), uzavřenou s Janem K-em. Dovolatel může tudíž přiměřenou odměnu podle §u 1152 obč. zák. požadovati jedině od Jana K-a, jenž ho sjednal ku provedení operace a sanatornímu ošetřování nezletilého Otty K-a. Vůči Janě K-ové není dovolatel v nijakém poměru právním, jmenovitě závazkovém. Nemůže se opírati o nárok nezletilého Otty K-a, spočívající na podpůrné povinnosti vyživovací vůči spolužalované Janě K-ové až na třetím místě, když na prvém místě přichází po jeho otci v úvahu jeho matka a na druhém jeho děd. Proto se nemůže opírati, poněvadž toto právo jest osobním právem výživu potřebujícího dítěte, právem, které vůči povinným k výživě může býti uplatněno jedině v nesporném řízení. Že by již bylo uplatněno, nebylo ani tvrzeno, ani dokázáno. Ale i kdyby to bylo dokázáno, nevzešel by tím dovolateli nárok vůči nezletilému Ottovi K-ovi, jenž si svou operaci u dovolatele neobjednal, nepřenesl by se dovolatelův nárok proti objednateli díla s tohoto na děda, a v dalším, i kdyby děd byl podle §u 143 obč. zák. nemajetným, na bábu vnukovu, na žalovanou Janu K-ovou, jedině proto, že ona je povinna pečovati na třetím místě o výživu svého výživy potřebného vnuka. To dovolatelova odpůrkyně vystihla tvrzením, že nároky podle §u 143 obč. zák. nenáležejí na pořad práva, a jsou možny jenom mezi příbuznými (žalovaná tím patrně mínila osoby v §u 143 obč. zák. uvedené), ale také velmi blízko tomu byl odvolací soud, vysloviv, že žalobní nárok není vymáhán vnukem, nýbrž třetí osobu, která jej uplatňuje pro sebe, odvozujíc jej z vyživovací povinnosti, uložené zákonem vnukově bábě.
Citace:
č. 4573. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 130-131.