Čís. 4719.

Exekuci ku opatření náhradního bytu nájemníkovi, bydlícímu v domě vymáhajících věřitelů, jest provésti dle §u 353 ex. ř.
(Rozh. ze dne 24. února 1925, R I 127/25.)
Civilní rozhodnutí VII. 23 Manželé S-ovi koupili od Marie P-ové domek. Pravoplatným rozsudkem byla Marie P-ová uznána povinnou, by v domku tom bydlícímu nájemníku opatřila náhradní byt. Ježto Marie P-ová závazku toho nesplnila, navrhli manželé S-ovi proti ní povolení exekuce za účelem vymožení nároku na opatření bytu nájemníku zmocněním vymáhající strany ku opatření bytu toho na náklad povinné, a navrhli, by povinná předem zaplatila 1500 Kč na náhradu nákladů, které vzniknou opatřením bytu. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Vývodům stížnosti nelze upříti oprávnění, uváží-li se, že vymáhající strana jest vlastnicí domu a jako taková jest podle §u 362 obč. zák. oprávněna, by domem volně disponovala, a nepotřebuje tedy k disposičnímu právu zmocnění, jaké má na mysli ustanovení §u 353 ex. ř. Vymáhající straně bylo také již dáno svolení k výpovědi z bytu, o který patrně jde, usnesením ze dne 22. května 1924, avšak vyklizení nemohlo býti vykonáno, poněvadž byl manželům L-ovým povolen odklad z toho důvodu, že bez svého zavinění nemají jiné přiměřené náhrady. Straně vymáhající přísluší již podle §u 3 zák. čís. 86/1924 sb. z. a n. právo, by opatřila nájemníkovi náhradní místnost, a učiní-li tak, nemá nájemník již nároku na odklad exekuce, a lze tedy tímto způsobem dojíti cíle, k němuž exekuční návrh směřuje. Z této příčiny nejeví se způsob vedení exekuce přiměřeným, avšak i návrh samotný nevyhovuje v tom směru, že neuvádí ani, k jakému opatření má býti dáno zmocnění, jaký byt má býti nájemníkovi opatřen a za jaké nájemné, a krom toho se vůbec neodůvodňuje, k čemu má býti zálohy použito, a proč žádá se vysoká záloha 1500 Kč a jak naloží se s jejím případným
přebytkem. Pro tuto neurčitost, pro kterou nelze posouditi účelnost nákladů, jež vykonáním činu vzniknou (§ 353 odstavec druhý ex. ř.), což strana povinná již v prvé stolici vytýkala, a pro neurčitost v rozsahu vedení exekuce vůbec jeví se návrh bezdůvodným jak ve věci tak i co do požadované zálohy a bylo jej proto jako požadovaný celek zamítnouti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu s tím, že stanovil peníz, jejž má povinná předem složiti na náklady s opatřením bytu, na 800 Kč.
Důvody:
Jisto jest, že opatření jiného bytu nájemníkovi v domě vymáhajících věřitelů bydlícímu, ke kterému povinná rozsudkem ze dne 28. září 1923, exekuční titul tvořícím, pravoplatně byla odsouzena, jest úkonem, který za povinnou osoba třetí, po případě vymáhající věřitelé sami mohou provésti. Názor rekursního soudu, že exekuční návrh jest neurčitým, poněvadž neuvádí, jaký byt má býti nájemníkovi opatřen a za jaké nájemné, a že proto nelze mu vyhověti, není správným, ježto z obsahu návrhu vymáhajících věřitelů jest patrno, že jde zde o opatření bytu náhradního ve smyslu zákona o ochraně nájemníků. Rovněž mylným jest názor rekursního soudu, že exekuce nemůže býti povolena proto, že vymáhající věřitelé vymohli si proti nájemníku, v jejich domě bydlícímu, jako majitelé domu soudní svolení k výpovědi tohoto nájemníka, a tudíž i bez povolení navržené jimi exekuce jiným způsobem svého cíle dosáhnouti mohou, neboť vymáhající věřitelé zajisté mají právo, aby na základě pravoplatného exekučního titulu na povinné si vynutili plnění jejího závazku, nájemníku v domě bydlícímu jiný byt opatřiti a tak jej pro vymáhající věřitele uvolniti. Jeví se proto dovolací rekurs důvodným a bylo proto bez ohledu na to, zdali vymáhající věřitelé též jiným způsobem vyklizení bytu toho nájemníkem dosáhnouti mohou, dovolacímu rekursu vyhověti a napadené usnesení změniti a obnoviti usnesení soudu prvé stolice. Výše útrat, které vzejdou provedením úkonu, povinné uloženého, osobou třetí a které k návrhu vymáhajícících věřitelů ve smyslu
§u 353 odstavec druhý c. ř. s. povinné k zaplacení předem mohou býti uloženy, závisí dle povahy těchto útrat od volného uvážení soudcovského. Ježto pak v tomto případě povinná při svém výslechu proti složení zálohy vůbec a tím také proti její výši se vyslovila, vymáhající věřitelé výši její 1500 Kč ve svém návrhu blíže neodůvodnili, a útraty tyto dle stavu věci pravděpodobně výše 1500 Kč nedosáhnou, bylo výši této zálohy stanoviti volnou úvahou soudcovskou přiměřeně na 800 Kč.

Citace:

č. 4719. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 381-383.