Čís. 4668.

Příkaz bance, by uschovaných u ní dluhopisů rak. válečných půjček použila k úpisu IV. státní půjčky republiky čs. (zákon ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n., vládní nař. ze dne 14. srpna 1920, čís. 489 sb. z. a n.), ukládá jí, by, je-li u ni úhrada, předepsanou částku bez odkladu hotově zaplatila. Jinak ručí přikazateli za úroky, jež mu ušly následkem opožděného zaplacení.
(Rozh. ze dne 10. února 1925, Rv II 827/24.)
Žalobce dal dne 25. května 1921 žalované bance příkaz, by žalobcových dlužních úpisů rakouských a uherských válečných půjček v nominální hodnotě 201.800 K, které tam měl v uschování, použila k upsáni IV. státní půjčky republiky Československé podle zákona ze dne 24. června 1920, čís. 417 sb. z. a n. a podle vlád. nař. ze dne 14. srpna 1920, čís. 489 sb. z. a n., podepsal upisovací přihlášku, banka, která byla současně upisovnou pro IV. státní půjčku, příkaz přijala a úpis také provedla, tento úpis byl přijat státním komisařem IV. státní půjčky dne 14. Června 1921, banka však opomenula současně složití hotovost 15% v Kč, předepsanou v §u 4 zákona a v §u 4 nařízení, ačkoliv potřebná hotovost byla dostatečně kryta jinými cennými papíry i peněžním vkladem žalobcovým u téže banky, a hotovost složena byla teprve dodatečně až v dubnu 1923, takže žalobce přišel o úroky 14.274 Kč 21 h, za dobu od 1. července 1921 do dubna 1923, jichž náhrady domáhal se žalobou, o niž tu jde. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde o náhradu škody, vzešlé komitentovi z nepořádného splnění smlouvy a proto jest dovolatelka na omylu, míníc, že v pochybnosti pokládati nutno podle §u 1296 obč. zák. za to, že nemá viny na škodě; pro tento případ platí naopak předpis §u 1298 obč. zák., podle něhož by musila žalovaná dokázati, že bez své viny nemohla smluvní povinnosti dostáti. V tom směru vyvodil však odvolací soud ze zjištěných skutečností správný závěr, že se žalované nepodařilo dokázati nedostatek vlastní viny, ani nějakou, třeba jen částečnou vinu žalobcovu. Žalobce nebyl povinen žalovanou banku upomínati, třebaže jiný jeho úpis, toutéž bankou provedený, již dávno byl vyřízen, neboť přisvědčiti dlužno úsudku odvolacího soudu, že se žalobce mohl domnívati, že s ohledem na značnou výši úpisu bude provedení vyžadovati delší lhůty a že se mohl spolehnouti, že banka, která byla upisovnou a jejímž byl klientem, provede vše, čeho ke konversi, zejména také po stránce bankovně- technické, bude třeba a že ho podle §u 6 (1) vládn. nař. o provedení vyrozumí (§ 1299 obč. zák.). Nedostatkem pobídek a upozornění nepřesunula se vina banky na komitenta a nebyla přerušena příčinná souvislost mezi nedokonalým splněním smlouvy a škodou, pročež právem byla žalovaná odsouzena k plné náhradě škody.

Citace:

č. 4668. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 294-295.