Čís. 4532.

Pokud nelze v tom, že řezník, uzavíraje nájemní smlouvu s pronajímatelem (hostinským), jemuž měl dodávati maso, zamlčel, že provozoval též koňské řeznictví, spatřovati lest (omyl).
(Rozh. ze dne 7. ledna 1925, Rv I 1736/24).
Žalovaný, hostinský, pronajal žalujícímu, řezníku, místnosti ve svém domě a slíbil, že bude od něho odebírati maso. Ježto se později ukázalo, že žalobce provozoval dříve též koňské řeznictví, zdráhal se žalovaný splniti nájemní smlouvu, čímž žalobce utrpěl škodu a domáhal se náhrady na žalovaném. Oba nižší soudy žalobu zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu s poukazem, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolatel, prováděje podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod, právem spatřuje nesprávné právní posouzení v odvolacím rozsudku z toho důvodu, poněvadž odvolací soud považoval zatajení dovolatelova povolání koňského řezníka za lest podle §u 870 obč. zák., a poněvadž z toho usoudil, že žalovaný je sproštěn povinnosti splniti uzavřenou smlouvu nájemní. Pro mínění, že se dal žalovaný pohnouti k uzavření smlouvy lstí, nebo jiným v §u 870 obč. zák. uvedeným způsobem, není ve zjištěních odvolacího soudu nijaké opory. Byť i dovolatel, jak bylo zjištěno, když si prohlížel před uzavřením smlouvy pro řeznictví určené místnosti, zamlčel, že jest koňským řezníkem, a byť žalovaný, slíbiv, že bude od něho odebírati pro svůj hostinec zboží, zřejmě a také pro dovolatele poznatelně předpokládal, že dovolatel je řezníkem, přece nelze mluviti o nějakém zamlčení lstivém, neboť jinak bylo zjištěno, že je dovolatel vedle koňského řeznictví také řezníkem a uzenářem, a také bylo zjištěno, že by dovolateli nebylo dáno úřední svolení, aby u žalovaného v pronajatých místnostech provozoval koňské řeznictví, takže se udánlivá lest mohla vztahovati jedině na okolnost, že dovolatel, jenž je řezníkem a uzenářem, zamlčel, že je také koňským řezníkem, totiž že před tím provozoval koňské řeznictví. Odvolací soud sice vyslovil, že podle názorů v tamní krajině běžných nastěhování koňského řezníka do pronajatých místností tyto by znehodnocovalo a že by mohlo míti v zápětí úbytek výdělků z hostinské živnosti žalovaného, ale to zajisté sluší vztahovati jenom na to, kdyby dovolatel v pronajatých místnostech provozoval koňské řeznictví, což bylo, jak je zjištěno, znemožněno úředním zákazem, nelze to však vztahovati na dovolatelovu podle tamních názorů poskvrněnou minulost, tedy jenom na to, že je dovolatel bývalým koňským řezníkem. Ostatně z celého hájení se žalovaného jest usouditi, že nechtěl jedině, by v jeho místnostech provozováno bylo koňské řeznictví, v čemž byl dostatečně chráněn příslušným zákazem úředním, a že jinak mu nevadilo bývalé povolání dovolatelovo. Nelze tedy mluviti o lstivém zamlčení, neb o lsti podle §u 870 obč. zák. a také nelze mluviti o podstatném omylu s hlediska §u 871 obč. zák., je-li jisto, že by byl mohl dovolatel v pronajatých místnostech provozovati pouze obyčejné podle názorů v tamní krajině běžných jedině čestné a návštěvníkům žalovaného v jeho hostinci příjemné řeznictví. Podle okolností arci mohlo přicházeti v úvahu ustanovení §u 1118 obč. zák., ale to jen tenkráte, kdyby se byl dovolatel nastěhoval skutečně do pronajatých místností a kdyby, nedbaje úředního zákazu, provozoval tam koňské řeznictví; ale to nemůže přicházeti v úvahu v tomto případě, v němž, jak bylo zjištěno, žalovaný zabránil dovolateli, aby se vůbec nenastěhoval do pronajatých místností. Z toho sluší usouditi, že žalobní nárok je důvodem svým po právu, neboť spočívá na bezdůvodném nedodržení pevně a správně uzavřené smlouvy, z něhož nějaká škoda dovolateli mohla vzejíti.

Citace:

č. 4532. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 54-55.