Čís. 4907.

V prodejovém řízení dle §u 119 konk. ř. jest rekursní lhůta osmidenní.
Útraty dovolacího rekursu, jenž byl v rozvrhovém řízení exekučním podán správcem úpadkové podstaty (§ 125 čís. 4 konk. ř.), jest sice upraviti, nelze je však uložiti vymáhajícímu věřiteli.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1925, R I 272/25.)
Usnesením ze dne 4. ledna 1925 upravil exekuční soud účet ze zvláštní správy úpadcových nemovitostí, exekučně prodaných, a odměnu za práce ty dle §u 125 konk. ř. Usnesení bylo doručeno vymáhající věřitelce, bance P., dne 18. ledna 1925. Dne 31. ledna 1925 podala banka P. do onoho usnesení rekurs, jemuž rekursní soud vyhověl, napadené usnesení zrušil a uložil prvému soudu, by ve věci dále jednal a rozhodl.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu správce úpadkové podstaty vyhověl, a změnil napadené usnesení v ten rozum, že odmítl rekurs banky P. do usnesení prvého soudu jako opožděný a určil útraty dovolacího rekursu. Důvody:
Usnesení okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. ledna 1925 bylo vydáno v exekučním řízení, zahájeném na návrh nynějšího stěžovatele jako správce úpadkové podstaty vnucenou dražbou nemovitostí do úpadkové podstaty náležejících. Pro toto exekuční řízení platí dle §u 119 konk. ř. až na jisté podrobně vypočítané výjimky, které nepřicházejí v úvahu, předpisy exekučního řádu, jmenovitě i předpis §u 65 ex. ř., že rekursní lhůta jest osmidenní. Usnesení okresního soudu bylo bance P. doručeno dne 18. ledna 1925, její dne 31. ledna 1925 datovaný, a 1. února 1925 soudu došlý rekurs byl podán již po uplynutí této rekursní lhůty, tedy pozdě, a měl býti dle §u 523 a 526 c. ř. s. odmítnut. Jelikož následkem opožděnosti rekursu se rekursní soud neměl zabývati ani obsahem rekursu, ani neměl přihlížeti ku případné zmatečnosti řízení, musilo býti jeho, opožděnosti rekursu nedbající usnesení zrušeno a rekurs banky P. dodatečně odmítnut. Účtované útraty dovolacího rekursu byly vzhledem k tomu, že byl podán správcem úpadkové podstaty, а k ustanovení §u 125 (4) konk. ř. upraveny. Bance P. nemohlo býti uloženo jejich placení, poněvadž usnesení prvního soudu spadá již v rámec rozvrhového řízení po provedené dražbě, toto řízení jest však svou povahou řízením nesporným a útraty nelze v něm přisouditi (srovnej rozh. ze dne 4. února 1913 úř. sb. čís. 1464 kn. jud. čís. 201).

Citace:

č. 4907. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 708-709.