Čís 5066.

Zaměstnavatel neručí služebné za úraz, spadla-li při čistění oken, neopatřivši se ochranným pásem, ač ochranný pás byl v domácnosti, třebas naň zaměstnavatel nebyl služebnou upozornil.
(Rozh. ze dne 22. května 1925, Rv I 639/25.)
Žalující služebná zřítila se, nejsouc opatřena ochranným pásem, při čistění okna v zaměstnavatelově příbytku na dvůr a těžce se poranila. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice z polovice důvodem po právu, a uvedl po právní stránce v důvodech: Zaměstnavatel porušil povinnost, uloženou mu §em 1157 obč. zák., nedav žalobkyni k použití ochranný pás a neupozorniv ji výslovně, že jest ho použiti. Nestačí, že ochranný pás byl ve vedlejší světnici. Není věcí služebné, by věděla, že řemen, ve vedlejší světnici visící, jest ochranným pásem, a že jest oprávněna svémocně si ho vzíti a používati. Jest věcí zaměstnavatele, by potřebné nářadí sám zaměstnanci dal. Odvolací soud k odvolání žalovaného napadený rozsudek potvrdil, poukázav k důvodům prvého soudu. Nejvyšší soud zamítl žalobu.
Důvody:
Dovolatel vytýká, že způsob odůvodnění odvolacího rozsudku, prohlašujícího zcela všeobecně posouzení sporné věci prvým soudem úplně bezvadným, věci i zákonu vyhovujícím, mu skorém znemožňuje, by toto rozhodnutí vyvracel a že mu nezbývá, než aby se obíral kritikou rozsudku prvé stolice, ale to v tomto případě skutečně není nesprávným, poněvadž odvolací soud osvojil si prostě právní posouzení procesního soudu, uznav je za správné a odkázav na příslušnou stať důvodů napadeného rozsudku. Leč dovolací soud nemůže sdíleti právní názor odvolacího soudu, neboť výklad, jehož se tímto postupem dostalo předpisu §u 1157 obč. zák., nelze srovnati se zákonem. Především sluší zdůrazniti, že podle §u 91 obč. zák. muž je sice hlavou rodiny, ale vedení domácnosti není vzhledem k §u 92 obč. zák. výhradným jeho úkolem. Byť i tedy ukládal předpis §u 1157 obč. zák. žalovanému jako zaměstnavateli, by služební výkony svých zaměstnankyň tak řídil, a ohledně opatření nutného nářadí tak pečoval, by život a zdraví zaměstnaných, pokud jest to podle povahy služebních úkonů možno, byly ochráněny, nemůže býti podle povahy věci považováno za jeho provinění (zodpovědné opomenutí), že, když žalobkyně nastoupila u něho jako pomocnice v domácnosti, neupozornil ji na všechno nářadí, se kterým měla při svých úkonech služebních přijití do styku, že jmenovitě ji neupozornil na ochranný pás, o němž bylo zjištěno, že visel v pokoji vedle kuchyně, a nebylo také zapotřebí, by žalobkyni poučil, že řemen, opatřený provazem, je tímto ochranným pásem, neboť byl oprávněn podle §u 1297 obč. zák. předpokládati i o žalobkyni, jež jest dospělou osobou, že má tolik rozumu, aby byla schopna obyčejné pečlivosti a dbalosti. S hlediska §u 1157 obč. zák. postačilo, že ochranný pás byl v domácnosti, a že byl i žalobkyni dostupný, když ne jinak, ostýchala-li se totiž jíti proň do pokoje, aspoň tak, že měla požádati choť žalovaného, by jí pás vydala. Bylo však dále zjištěno, že se žalobkyně dala sama bez jakéhokoliv příkazu choti žalovaného do umývání oken v kuchyni, že o tom ani tato, ani žalovaný nevěděli, nebylo však zjištěno, že žalobkyně před započetím této práce požádala někoho ze svých zaměstnavatelů, by jí dali ochranný pás, nýbrž že tuto práci vykonávala bez ochranného pásu, o němž právní zástupce dovolatelův tvrdí v dovolání, že se ho zpravidla pomocnice v domácnosti štítí a nerady ho nosí, což je novotou, v dovolacím řízení podle §u 504 c. ř. s. nepřípustnou. Za tohoto stavu nelze přisvědčiti odvolacímu soudu, osvojivšímu si v této příčině právní závěr prvého soudu, že se úraz žalobkyně projevuje jako následek zanedbání ochranné péče se strany žalovaného jako zaměst navatele (§ 1157 obč. zák.) a zároveň jako následek bezstarostnosti žalobkyně, naopak sluší uznati, že si žalobkyně zavinila svůj úraz výhradně sama tím, že se dala na svůj vrub a bez příkazu svých zaměstnavatelů do mytí oken a nepoužila k tomu ochranného pásu, ač vzhledem k §u 1297 obč. zák. musila nahlížeti, že koná něco, čím je její tělesná bezpečnost, ba i život ohrožen.

Citace:

č. 5066. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 977-979.