Čís. 4535.

Obnova drobných zemědělských pachtů (zákon ze dne 30. září 1924, čís. 204 sb. z. a n.).
Podmínka §u 2 b) zák. jest splněna nejen tehdy, bude-li propachtovatel obdělávati pozemky buď sám nebo svou rodinou, nýbrž i tehdy, vezme-li je do vlastní režie a dá je obdělávati zjednanými silami.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1925, R II 437/24).
Návrh drobných pachtýřů, by jim byla na základě zákona ze dne 30. září 1924, čís. 204 sb. z. a n. povolena obnova pachtu, byl zamítnut soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde toliko o výklad ustanovení §u 2 písm. b) zákona ze dne 30. září 1924, čís. 204 sb. z. a n., že obnova pachtu nenastává, když propachtovatel béře nebo vzíti chce do trvalé vlastní správy pachtovaný pozemek, aby na něm sám nebo se svou rodinou hospodařil. Ustanovení toto, avšak bez podmínky vlastního neb rodinného hospodaření, měl již zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. v §u 2 písm. b), podmínku řečeného hospodaření připojil pak teprv zákon ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n. v čl. 2. písm. b) a přejal ji i zákon ze dne 30. září 1924, čís. 204 sb. z. а n., o nějž nyní jde. Avšak při žádném z obou těchto zákonů, jež podmínku tu už znají, nedávají motivy (důvodové zprávy čís. tisku 3435 a 3770 z roku 1922 a čís. tisku 1940 a 1952 z roku 1924) vysvětlení, o otázce této vůbec se nezmiňujíce, i dlužno proto dobrati se úmyslu zákonodárcova pouze ze zákona samého a povahy věci. Jde o to, má-li se tato podmínka, že propachtovatel béře pozemek pachtýři proto, by na něm sám nebo se svou rodinou hospodařil, rozuměti tak, že je splněna jen tehdy, když propachtovatel chce a bude pozemek sám nebo se svou rodinou, pokud se týče svou rodinou obdělávati, či je-li splněna také tehdy, když ho nechce a nebude obdělávati ani sám ani svou rodinou, nýbrž pouze jej chce obhospodařovati ve vlastní režii, třeba že ho dá obdělávati osobami cizími, k rodině nepatřícími, tedy zjednanými osobami námezdními jako čeledíny, nádeníky, majiteli námezdních potahů a pod., kterýžto pojem »vlastní režie« či »vlastní správy« tedy by jen předpokládal, aby propachtovatel pozemek nedal do režie neb správy osobě třetí, na př. zvláště tedy jinému jako pachtýři neb uživateli a pod. Zcela zřejmě jest předpis pojímati v tomto druhém rozumu a má tedy jen ten smysl, že zákon chce propachtovateli zabrániti, by nebral pozemek posavadnímu pachtýři, když ho chce stejně pouze propachtovati, jenže jinému, proto, aby si mohl pachtovné libovolně diktovati, a že mu tedy dovoluje pozemek posavadnímu pachtýři vzíti jen tehdy, když sám chce na něm hospodařiti, t. j. zemědělsky jej na vlastní účet vzdělávati, ať již silami vlastními nebo zjednanými. To se jasně podává z těchto důvodů: Předně dlužno srovnati předpis § 2 písm. a), jenž mluví o propachtovateli a užívá o něm právě výrazu hospodařiti, s předpisem §u 1 b) čís. 1, t. j. čl. 1 čís. 1 téhož zákona, jenž mluví o pachtýři a přiznává mu nárok na obnovu jen tehdy, pakli pozemek sám nebo se svou rodinou obdělává a nadále obdělávati chce a může. Zákon tedy oba dva tyto pojmy dobře zná a dobře líší. Kdyby byl chtěl i propachtovatele vázati v §u 2 písm. a) na podmínku vlastního obdělávání, byl by to jistotně i zde přímo tímto slovem vyjádřil, tak jako to učinil v §u 1 b) 1, a když to neučinil, je zřejmo, že to učiniti nechtěl a že volil zde výraz »hospodařiti« s rozvahou a rozmyslem, vědomě a úmyslně klada zde podmínku mírnější než tam: od pachtýře arci žádá, by pozemek sám obdělával, neboť účel zákona je zaopatřiti ty, kdo se zemědělskou prací živí, vlastních pozemků nemajíce buď vůbec nebo jen v nuzné míře, nechce však podporovati spekulanty, kteří by sami rukou k dílu nepřikládali, nýbrž pozemek dále v podpacht pronajali a tak pouze pachtovním obchodem se obohacovali; od propachtovatele však žádá zákon pouhé vlastní hospodaření, tož sice také vzdělávání a nikoli pouhé propachtování, ale ne již vzdělávání vlastníma rukama, nýbrž pouze na vlastní účet, neboť ten zřetel, který rozhodoval při pachtýři, tady více místa nemá, protože šlo-li u pachtýře o to, aby se mu dala možnost, aby i nadále z práce rukou svých živ býti mohl, jde u propachtovatele o to, aby majetku svého co nejvýhodněji pro sebe využitkovati mohl, jen aby to nebylo právě jiným propachtem. Za druhé plyne to z dalšího ustanovení téhož §u 2 písm. b), když praví, že propachtovatel jest povinen starému pachtýři náhradou škody, když pozemek, který mu odebral, z důvodů zištných propachtuje osobě jiné. Z této sankce jde, že zákonodárci právě jen o to se jednalo, aby vlastník (neb jiný propachtovatel) měl zabráněno těžiti tím, že by měnil pachtýře, kdo dá více, tedy aby nechce-li sám hospodařiti, nechal ho pachtýři starému, avšak chce-li sám hospodařiti, nepředpisuje mu nikterak, kým ho má vzdělávati. Jestliže mu tedy ukládá, by sám nebo se svou rodinou na něm hospodařil, znamená to tolik, aby si jej sám ponechal nebo ho někomu ze své rodiny přenechal, čemuž tedy úplně vyhovuje to, když pozemek pachtýři odebraný odevzdá do hospodaření svému synu nebo zeti, neb jinému členu »rodiny«, byť to bylo i ve formě pachtu, avšak jen ne tak, aby bylo zřejmo, že to učinil z důvodů zištných, neboť z důvodů nezištných jest mu i jiné napotomní propachtování dovoleno, aniž by propadnul trestu náhrady škody, ale k nezištným důvodům patří i důvod přízně příbuzenské, když právě to mu bylo pohnutkou k přeměně pachtýře, kdežto byl-li poměr rodový jen pláštíkem k zakrytí zištného úmyslu a vlastník i s členem rodiny naložil jako s cizím zištně, nebyl důvodem poměr rodný, nýbrž zisk. Za třetí lze poukázati, jak již prvý soudce správně učinil, i na § 2 písm. a), dle něhož může propachtovatel pozemek pachtýři odejmouti, nemá-li sám více než 25 ha vlastní půdy zemědělské, což jest výměra, která kategoricky vyžaduje přijednání cizích pracovních sil, ježto vlastní rodina k tomu pravidelně nestačí. Jestli ale tedy vzdělávání najatými silami není překážkou odnětí, nemůže býti ani v případě našem (§ 2 písm. b), který právě nutně předpokládá výměru ještě větší než 25 ha. Konečně možno poukázati i na § 3 zák. o drob. pacht. ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., jenž též kladl za podmínku požadovacího nároku, by pachtýř požadovaný pozemek sám nebo s rodinou »obdělával«, kdežto v §§ 9 a 10 při vlastníku mluví o pouhém »hospodaření«, z čehož jde, že jako pojmy ty liší se přesně již v obecné řeči, liší je přesně také zákonodárce a nelze je proto zaměňovati, jak by stěžovatelé chtěli.

Citace:

č. 4535. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 59-61.