Čís. 4647.

»Plněním« ve smyslu §u 881 obč. zák. jest též svolení ke knihovnímu zápisu. I zákonný zástupce může ve prospěch zastoupených ujednati smlouvu dle §u 881 obč. zák. Ten, kdo dojednal smlouvu ve prospěch třetí osoby, jest oprávněn domáhati se jejího splnění.
Není závady, by žaloba, domáhající se nároku na převod vlastnického práva k nemovitostem, nezněla v ten rozum, by žalovaný byl uznán povinným svoliti ku vkladu vlastnického práva.
(Rozh. ze dne 6. února 1925, Rv I 1840/24.)
Žalobní nárok, by žalovaný byl uznán povinným, svoliti k tomu, by vlastnické právo k nemovitostem bylo vloženo po jedné čtvrtině pro sourozence žalovaného, odvozoval žalobce z toho: 1. že prý smlouva ze dne 8. května 1910, kteroužto žalobce, jako otcovský opatrovník svého nezl. syna nynějšího žalovaného Viléma P-а pro něho nemovitosti za cenu 10800 Kč koupil, byla smlouvou na oko po rozumu §u 916 obč. zák., kdežto prý ve skutečnosti byly koupeny pro žalovaného a jeho tři sourozence pro každého co do jedné čtvrtiny; 2. že se stala mezi stranami dne 27. září 1923 dohoda v ten smysl, že žalovaný převede knihovní vlastnictví co do tří čtvrtin na své tři sourozence na každého z nich jednou čtvrtinou. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Jest přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že o smlouvě na oko podle §u 916 obč. zák., ujednané mezi stranami, nemůže býti řeči, protože mezi žalobcem a žalovaným neb mezi tímto a jeho sourozenci vůbec k žádné smlouvě а k žádnému projevu vůle nedošlo, tedy ani ke smlouvě nebo projevu vůle na oko. Než toho ani žalobce netvrdí. Tvrdí jen, že nynější knihovní stav neodpovídá pravé vůli jeho a odpůrcově, protože on (žalobce) sporné nemovitosti svého času koupil pro všechny své děti stejným dílem, je jen k vůli zjednodušení správy dal připsati toliko žalovanému; že však žalovaný pravý stav věci znal; vždy také uznával, že nemovitosti patří všem dětem žalobcovým stejným dílem; a že se v důsledku toho žalobci dne 27. září 1923 dokonce zavázal, že provede převod vlastnictví, jak v žalobní žádostí jest uplatňováno, ve prospěch (§ 881 obč. zák.) tam jmenovaných dětí žalobcových. Názor odvolacího soudu, že to, čeho se žaloba v závěrečné prosbě domáhá, totiž aby žalovaný svolil ku vkladu práva vlastnického, nespadá pod ustanovení §u 881 obč. zák. o smlouvách ve prospěch osob třetích, protože tu nejde o nějaké plnění, jest mylným, protože plněním ve smyslu obligačního práva je každé jednání neb opomenutí, ke kterému je povinný (dlužník) oprávněnému (věřiteli) zavázán (§ 859 obč. zák.). Takovým jednáním může býti také svolení ke knihovnímu výkonu, jak ve prospěch spolusmluvníka, tak i ve prospěch osoby třetí, na sjednání smlouvy přímo nesúčastněné. Mylným je dále názor odvolacího soudu, že nezl. Pavla P-а nemožno pokládati za osobu třetí, protože prostřednictvím svého otce a zákonného zástupce — totiž žalobce — měl na jednání podíl, a že, není-li proto smlouvy podle §u 881 obč. zák. ohledně něho, není jí ani ohledně obou ostatních podílníků, protože smlouva ze dne 27. září 1923 může míti význam jen jako celek. Nelze nahlédnouti, proč by někdo, třebaže jest otcem a zákonným zástupcem nezletilých dětí a tedy by zásadně mohl za ně ujednati smlouvu i v této vlastnosti, nemohl by v jejich prospěch, uznává-li to záhodným, ujednati smlouvu toliko podle §u 881 obč. zák., zůstavuje buď nezletilým dětem, až dojdou svéprávnosti, nebo zákonnému jejich zástupci, pro tento případ zvlášť zřízenému (§§ 269—271, 282 a §§ 233 a 244 obč. zák.), by rozhodli, zdali právo ze smlouvy takto ujednané má býti odmítnuto (§ 882 obč. zák.) čili nic. Proč by smlouva ze dne 27. září 1923 měla míti význam jen jako celek, totiž jen tehdy, kdyby platila pro všechny podílníky, není v napadeném rozsudku blíže odůvodněno, a není ani jinak jasno. Můžeť každý podílník míti zvláštní, vlastní zájem na tom, aby se alespoň sám stal vlastníkem na něho připadajícího podílu, i kdyby se ostatní podílníci spoluvlastníky státi nemohli. Konečně je též mylným názor odvolacího soudu, že by žalobní žádost pro svou naprostou, předpisu §u 226 c. ř. s. se příčící neurčitost nikdy nemohla býti základem exekučního titulu podle §u 7 ex. ř., nýbrž musila by správně zníti na vydání ku knihovnímu vkladu způsobilé listiny. Žalobce tvrdí, že má nárok na převod práva vlastnického k jistým nemovitostem ve prospěch svých dětí. Jeho žalobní žádost nepostrádá žádoucí jasnosti, ohledně kterých nemovitostí a v čí prospěch knihovní jednání má býti provedeno. A § 350 ex. ř. upravuje v prvém odstavci postup, jehož jest při vnuceném vymáhání takového nároku šetřiti, prohlašuje v pátém odstavci výslovně, že prohlášení povinného, kterých za účelem takových zápisů jest podle předpisu všeob. knih. zákona třeba, nahražuje výrok soudu, exekuci povolujícího. Podle těchto ustanovení není tudíž třeba listiny ke knihovnímu vkladu způsobilé a zejména není třeba listiny vykazující, jak soud prvé stolice žádá, právní titul. Obé je nahrazeno soudním rozsudkem, k němuž by přece dojíti nemohlo, kdyby pro vymáhaný knihovní výkon nebylo právního titulu, protože by bez něho žaloba postrádala právního základu. Se svého právního stanoviska, že tu vůbec není smlouvy podle §u 881 obč. zák., neměl odvolací soud příčiny, zabývati se otázkou, zdali žalobce, dojednav smlouvu ve prospěch třetích osob, je k žalobě legitimován. Soud první stolice odpověděl na tuto otázku záporně, než neprávem. Již znění §u 881, odstavec prvý obč. zák. (srv. »dal-li si někdo slíbiti, že ..., může žádati, aby ...«) nedovoluje o tom pochybností. Ve zprávě komise pro justiční záležitosti k III. novele obč. zák. — č. 78 příloh stenogr. protokolů panské sněmovny — 31. sese 1912 — je toto právo na stránce 157 ještě výslovně zdůrazňováno. Nutno proto na otázku právě nadhozenou odpověděti kladně.

Citace:

č. 4647. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 252-254.