Čís. 5064.

Jde-li o vrácení přeplatku na dovozném, jež bylo ohledně všech zásilek zaplaceno najednou a přeplatek byl jako jednotná pohledávka reklamován, jest co do přípustnosti dovolání (§ 502 c. ř. s.) považovati nárok za celek.
Mezinárodní doprava železniční.
Žaloba o vrácení přeplatku v mezinárodní dopravě železniční. V katastrofálním poklesu německé marky jest spatřovati nemožnost plnění. Jde-li o vrácení přeplatku vybraného v cizí měně, jejž jest vrátiti v Kč, jest rozhodným kurs v době reklamace, nikoliv v době vybrání přeplatku.
(Rozh. ze dne 20. května 1925, Rv I 424/25.)
Cukrovar S. zaslal několik vagonů cukru do Štrasburku. Nesprávným výpočtem dovozného přeplatil odesílatel dne 23. února 1923 1780412 marek. Dne 7. května 1923 odesílatel reklamoval vrácení pře platku a dráha vyřídila dopisem ze dne 18. ledna 1924 reklamaci v tom smyslu, že se žádaný přeplatek sice uznává, že však vzhledem na nepatrnou jeho hodnotu, ježto by poštovné činilo několikráte více, nežli celý přeplatek, upouští od jeho poukázání. Žalobě, domáhající se na dráze zaplacení tolika Kč, kolik činil přeplatek dle kursu v den jeho zaplacení (23. února 1923), bylo oběma nižšími soudy vyhověno.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Předem bylo se zabývati otázkou, není-li dovolání proti srovnalým rozsudkům nižších soudů nepřípustným dle §u 502 c. ř. s., neboť prvním soudem přisouzených 2848 Kč 5 h týká se pěti celovozových zásilek, z nichž o každé byl vyhotoven zvláštní nákladní list, takže by mohlo býti dovozováno, že odvolací soud rozhodoval o pěti samostatných nárocích, z nichž žádný nepřesahoval 2000 Kč. Nejvyšší soud uvážil, že jde o přeplatek na dovozném, jež bylo ohledně všech pěti, týchž stran se týkajících a v týž čas provedených zásilek zaplaceno dne 23. února 1923 najednou, že přeplatek byl jako jednotná pohledávka žalující firmou reklamován a žalovanou stranou také již uznán, a uznal proto dovolání za přípustné.
Zásadně dlužno přisvědčiti žalované straně v tom, že žaloba není žalobou o náhradu škody, nýbrž ryzí žalobou z nákladní smlouvy, uplatňujíc podle čl. 12 Bernské úmluvy vrácení přeplatku na dovozném, jejž dráha neprávem vybrala. Jen jako žaloba z nákladní smlouvy mohla býti podána podle čl. 27 Bernské úmluvy proti československé železniční správě, ač dovozné bylo předepsáno německou železnicí a jí odvedeno, takže nelze mluviti o tom, že československé dráhy zavinily škodu žalující firmy neb se obohatily na její úkor. Podle všeobecných pravidel o náhradě škody a o nespravedlivém obohacení mohla by žalující firma žalovati pouze německou železniční správu, žalobu proti československé železniční správě možno posuzovati výhradně jen podle čl. 12 Bernské úmluvy. Tento předpis nezaručuje však straně, jak míní žalující firma, ani náhrady Škody ani vrácení vnitřní hodnoty vybraného přeplatku, nýbrž prostě jenom vrácení toho, oč více bylo vybráno. Proto nemůže strana žádati vrácení přeplatku v jiné měně, než ve které byl od ní vybrán, nahodilý pokles hodnoty nejde na účet dráhy jako držitele přeplatku, nýbrž na účet strany jako skutečného oprávněného a věřitele. Vylučujíc nárok na náhradu škody z vybrání vyššího dovozného než bylo vybrati, vylučuje Bernská úmluva i zavinění železnice na obmyslnost její držby, ukládajíc jí pouze vrácení přeplatku, sprošťuje ji dalšího ručení. Zásadně nemá tedy žalující firma nároku, by přeplatek, vybraný od ní v markách, byl jí vrácen v československých korunách. Nelze však přehlédnouti, že německé marky byly zatím znehodnoceny takovým způsobem, že přeplatek 1780412 M, jenž v den placení, totiž 23. února 1923, se rovnal hodnotou 2848 Kč 65 h, měl dne 18. ledna 1924, když byl ředitelstvím státních drah uznán, hodnotu několikrát menší, než po štovné, jehož by vyžadovala jeho výplata. Při takovém poklesu hodnoty bylo by vrácení přeplatku v markách hospodářsky nesmyslno, a nemohlo by býti vůbec považována za placení, neboť nebyla by jím straně poskytnuta vůbec žádná hodnota. Stav, nastavší takovým poklesem marky, rovná se dodatečně nastavší nemožnosti placení a dlužno jej po právní stránce posuzovati stejně. Podle §u 1447 obč. zák. sprošťuje nahodilá nemožnost plnění zavázanou stranu závazku, ale ukládá jí za povinnost, aby nahradila, co z důvodu svého závazku přijala, takovým způsobem, by neměla zisku ze škody druhé strany. Tuto náhradu lze určiti jen v zákonné měně, proto jest žaloba na placení v čsl. korunách v tomto případě přes ustanovení §u 12 Bernské úmluvy přece oprávněna. Nelze však souhlasiti s nižšími soudy, že přísluší žalující firmě hodnota přeplatku podle kursu ke dni 23. února 1923, kdy přeplatek byl vybrán. Vylučuje-li mezinárodní úmluva jakož i československý železniční dopravní řád při vybrání vyššího dovozného, než mělo býti vybráno, zavinění na straně dráhy, nelze pokládati za to, že byla v prodlení s vrácením přeplatku do té doby, než strana přeplatek reklamuje. Žalobkyně mohla reklamovati ihned po vybrání přeplatku, každý odklad reklamace jde na její účet, takže sama musí nésti jeho následky, jmenovitě i pokles kursu až do dne reklamace. To uznala ostatně žalující strana sama tím, že v reklamaci ze dne 11. května 1923 požadovala vrácení marek, bez ohledu na pokles jejich kursu. Dnem reklamace stal se však nárok na vrácení přeplatku splatným (§§ 1417 a 904 obč. zák.), žalovaná dráha ocitla se neplacením v prodlení. Tvrzená nutnost šetření před vyřízením reklamace jde na účet dráhy, strana nemůže jí býti zkrácena ve svém právu, aby jí bylo placeno ihned. Prodlením v placení stala se dráha povinnou nahraditi žalobkyni škodu jí tím způsobenou, a ta nezáleží při poklesu dlužné měny jen v úrocích z prodlení, nýbrž i v znehodnocení dlužných peněz. Pokles kursu jde ode dne reklamace na účet dráhy. Dnem reklamace ustálila se vnitřní hodnota dlužné částky v poměru k domácí měně, přepočítání marek na Československé koruny mělo se proto státi nikoliv podle kursu ke dni 23. února 1923, nýbrž podle kursu ke dní reklamace, totiž 11. května 1923. Jelikož tento kurs nebyl zjištěn, nezbylo než zrušiti rozsudky nižších soudů a vrátiti rozepři prvnímu soudu ku doplnění řízení jeho zjištěním.

Citace:

č. 5064. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 972-974.